„Promiňte, kde je tady výtah?“
Uvaděčka mě ve vteřině sjede od hlavy k patě.
„Ale vy nemáte vozejk,“ hlesne spíš rezignovaně a dodá: „Zavolám hasiče.“
Copak hoří?
Nevím, jestli bude žalovat, nebo zapalovat pochodně, ale doufám, že příchod do sálu v náručí uniformovaného muže není za příplatek. Jestli jo, ušetříme, pánové jsou totiž nezvěstní, tak postupujeme s dámou. Ujala se nás hezky, o tom žádná, ale ve frontě má další diváky včetně pána s berlema, tak neví, co dřív.
Protáhne nás labyrintem chodeb a názorně nám tak předvede, proč je špatně, že nemáme vozejk. Projedeme se, vylezeme bokem u hlavního výtahu a vší sílu dáme do toho se nezeptat, proč jsme tak nejely rovnou, klidně i samostatně. Diváky na eskalátorech přece taky nikdo nejistí.
„Poradíte nám, kam si máme sednout? Na vstupence není místo,“ zubím se na slečnu v předsálí.
„Aha, vy máte zettépko, ale nemáte vozejk. Já si musím zavolat.“
Jasně, hasiče. Ať máme komu vlézt na záda.
„Tak už to vím,“ řekne za chvíli, šťastná, že vyřešila záhadu hlavolamu. „Posaďte se od osmadvacáté řady dál.“ Podle tónu hlasu jí to fakt přišlo jako skvělej nápad. „Jsou to neprodejná místa, můžete si vybrat a nikdo vás odtamtud nevyhodí.“
Takže hurá na hanbu. A bez dalekohledu…
Když mluvím o bariérách, myslím přesně tohle, tuhle divnou vynucenou nesamostatnost a asistenci těch, co při nejlepší vůli nemají možnost se vám věnovat, jenže vás nesmějí nechat fungovat samostatně. Možná proto pak vymejšlejí únikové cesty bokem a řešení, co nedělají dobře vůbec nikomu. Ale já fakt nestojím o to bejt za alarm, co jen tím, že se někde zjeví, svolává hasiče, ochranku a jinej ansámbl.
Jasně, komu se poštěstí plížit se podzemím ve slavnostním oděvu a pak se bez zábradlí drápat do výšin osmadvacítky. Taky bych se svými pohorkami mohla být solidární s divačkami v lodičkách, ale já chci představení hlavně vidět, ne ho rovnou prožívat, ne takhle. Přijde mi, jako bych podle pořadatelů situaci směla řešit jen tím, že ji sobě i ostatním mnohem víc zkomplikuju, aby to pak v průměru nebylo tak zlý.
Jak by bylo hezký moct jít po příchodu stejně jako ostatní diváci rovnou dál, aniž bychom se musely někomu hlásit nebo čekat na doprovod. Dojít si k výtahu, i když se obvykle jezdí jenom po eskalátorech, vyjet k sálu a pokračovat na místa, která se dají normálně vybrat z celé škály, i když máme zettépka (a nemáme vozejk).
Ale tak daleko pořád nejsme, ani uprostřed Prahy.
I tam, když vyndám zettépko, začne najednou hořet.
Foto: Pixabay
