Vzbudil mě sloup modrýho světla, flashka si něco vyřizuje s vypnutou televizí. Zavrčím „holky, já chci vážně spát“ a po chvilce zhasnem všechny. Nebo taky ne, když mi zrovna domácnost děsně nutně potřebuje něco vyjevit.
A je to venku.
Povídám si nejen s ibiškem a kávovarem, ale i s další elektronikou a spotřebiči. Nejde o konkrétní postoj k heavy metalu, jen mám ráda, když si rozumíme, k čemuž kvalitní rozhovor patří. Teda rozhovor… Je mi jasný, že až to bude oboustranný, budu už perplex jinde, přesto mě to i bez odpovědí baví.
Největší hvězdou je dlouhodobě pračka. Říkám jí akademička, protože když do ní dám prádlo, cvakne, zabliká a pak přemejšlí. Udělá dvě, tři, čtyři otáčky a zase přemejšlí. Asi je to fakt holka, nechává se ukecávat. Pere krásně, ale během procesu přepočítává, bublá, rachtá, takže ji na oplátku aspoň pohladím. Jednou jsem si odběhla a cestou zpět k ní vlídně pohovořila, i když v pokoji čekal on. Podíval se na mě ustaraně: „Ty si povídáš… s mísou?“ Rázem mu všechno dávalo smysl, jako že taková hezká a sama. „Nééé, ale musela jsem něco říct naší univerzitní madam. Pračce.“ Divný, jemu se vůbec neulevilo.
Nejvíc živo je ale v kuchyni. Slušnou průraznost má lednička, ta když v noci lupne, jsem okamžitě v pohotovosti. Odmrazuje nebo co, ale na něco, čemu se vzletně říká bílé zboží, dělá slušnej kravál. Ale zase pozná, když do ní kouká chlap, protože střelhbitě schová máslo, vejce i to ostatní, pro co byl lovec mamutů vyslán. Osvícen hledí do útrob, škrábe se na hlavě a plete si levou s pravou. Asi jako já, když koukám do mapy. Tam poznám jenom Prahu, což je v atlasu německých zemí vyloženě bizár.
Pokud je poblíž kočka, dostane štěbetání s věcmi zcela jinou úroveň. Zatímco člověk mi moje monology víceméně toleruje, kočka nikdy. Kočka chce, abych si povídala s ní, aby mi to mohla ostentativně netolerovat. Takže když jsem tuhle něco vykreslovala počítači, přistála mi nejdřív na hlavě a pak ladně stekla na klávesnici. Trochu ve mně hrklo, ale mluvila jsem dál. Zvíře se viditelně prodloužilo a vleže zaplnilo celej prostor a ke všemu začalo demonstrativně bobtnat do vejšky. Efektně, ale marně. A to už bylo moc. Kočka vstala, dlouze se mi zahleděla do očí a kníkla. Pak se otočila na monitor a vřískla tak, že mi zastavila krevní oběh. A nejen mně.
Počítač se restartoval.
Seskočila a na zemi si začala mejt zadeček. S nohou u ucha na mě spiklenecky jukla, abych to s tou láskou a promluvami jako neměla tak vysoko a fest ložený, že jižnější konce jsou taky dobrý.
Beru. Pro začátek mi bude stačit, když budu mít autoritu. Snad bez mňoukání.
Foto: Pixabay
