Na šikmých prudkých schodech jsem se pro sichr drapla zábradlí oběma rukama. Jít takhle bokem je všechno, jen ne přehlédnutelný.
Stáli dole v hloučku, povídali si, oči přilepený na moje nohy, hlavně nenápadně. Koukali, i když jsem se narovnala. Možná přemejšleli, kdo vyhrál. To by mě taky zajímalo, protože stehno mě pálilo až kdovíkam a ruka teprve přicházela k sobě. Nejsem prostě stavěná na sesuv tímhle způsobem.
„Co je, pánové?“ potřebovala jsem se nějak popasovat s tou pozorností.
„Zíráme, jaká jste hrdinka. Jste fakt dobrá!“
Nejsem, napadlo mě hned. Nechci bejt, řekla jsem si pak, jenže co mi zbejvá, uzavřela jsem si to. Glosovat ani děkovat mi v tu chvíli nešlo, na to to bylo moc čerstvý a napínavý.
O kus dál mi jedna paní pomáhala přes obrubník na chodník. „Táááák, šikulkááá,“ pochválila mě a možná i sebe. „Statečnááá,“ dodala a mě napadlo dvakrát tlesknout, jednou lusknout a otočit se kolem lampy, další animační program by mě ovšem zdržel.
Večer mi kurýrka předala nákup, co jsem platila i s dýškem. „Hodná!“ vyštěkla a já dostala chuť dát místo mince pac, jenže to bych nesměla mít dlouhý vedení a ona nohy, tou dobou dávno ve výtahu…
Většinou vím, jak reagovat. Komentáře, pohledy, otázky, odkazování do patřičných bezba míst, to se dá. Ale stran hrdinek, šikulek a hodných holek jsem pořád dost perplex. Nic ve zlým, říkejte si, co a jak potřebujete, jen po mně nechtějte, abych měla hned radost nebo v tom rovnou slyšela ocenění.
Neslyším ho tam, nejspíš ze zkušenosti nebo kvůli načasování.
Já si nechci připadat ani jako dítě, ani jako pejsek, což šikulky a hodný holky bejvaj. Kolikrát ve mně doznívá adrenalin z prožitý akce, ten ale nemám kam pustit, protože tahle slovní spojení to prostě hoděj jinam, tak mateřsky. Potřebovala bych se vypotit nebo vyboxovat, ne mít nárok na čokoládovou sušenku a pusu na čumák.
A obdobně je to i s hrdinstvím. Když si odmyslím, že hrdina je dneska kdekdo, od animovaný postavičky, přes hasiče, samoživitelku, ajťáka, co odešel z korporace, až k holce, co jede keto, tak dostat frčky za něco, čemu není skoro možný se vyhnout, je divný. Obzvlášť když alternativou není po schodech nechodit, ale „málo se snažit“, případně „nechávat se obskakovat“. Tomu říkám volba.
Tuším, že statečný věty a jiná sousloví vyjadřujou něco jako „ty kráso“, „to bych nedal, vona jo“ nebo „zvládli jsme to“. Možná je to i způsob, jak spolu mluvit nebo aspoň reagovat, někdy vás opravdu zajímá, co já.
Jenže já mám kolikrát co dělat, abych zůstala příčetná, svá, rovnovážná.
Nebo taky rovnocenná.
Foto: Pixabay
