Někteří lidé si s různými vzpomínkami spojují určité předměty, pocity nebo místa. Pro mě je v tomto ohledu zásadní hudba.
Říct, že mám hudbu ráda, by bylo podcenění situace. Pro mě je hudba život, minimálně 21 let, a to od doby, kdy jsem začala chodit na kroužek zobcové flétny.
V průběhu let jsem postupně sbírala hudební počiny svých oblíbených umělců. V dávných dobách to byla převážně CD, dnes už mi stačí předplatit si streamovací službu, kde mám neomezený poslech hudby v ceně. A pokud si chci muziku stáhnout do paměti mobilu, zakoupím ji v elektronické podobě.
Nicméně dlouhou dobu byla pro mě hudba víceméně jen hudbou. Jen věc k poslechu, nic, co bych si chtěla spojovat s konkrétními událostmi. Jak se to změnilo?
Když jsem nastoupila na vysokou školu, jeden známý mi poslal článek, kde byly rady pro nováčky, jak si užít studentský život. Jednou z nich bylo, aby si člověk vytvářel něco jako soundtrack ke studiu – hudbu, která bude popisovat jeho život mezi imatrikulací a promocí.
Mou první písničkou bylo Letím ke hvězdám od Anety Langerové, které už tehdy v roce 2011 bylo sedm let, což bylo na soundtrack silně neaktuální, ale já jsem si tuto nahrávku zvolila z toho důvodu, že jsem ji poslouchala po cestě autobusem Student Agency na trase Praha – Londýn a objevila se tam slova „nikdy se nevrátím“. Tehdy jsem samozřejmě netušila, kam povedou mé kroky po absolvování vysoké školy, nicméně myšlenka, že v Británii zůstanu, nebyla nereálná.
Poslední písničky mého bakalářského studia byly nakonec ještě starší než písnička ze Superstar a obě byly z devadesátých let minulého století: Passin’ Me By od The Pharcyde a Give It 2 You od Da Brat. K těm jsem se dostala prokrastinací na YouTube během zkouškového období.
V této tradici jsem pokračovala i na magisterském studiu, které můj soukromý soundtrack zahajuje písní Unbreakable od Janet Jackson, které v tu dobu vyšlo. Poslední skladbu jsem si nedokázala vybrat a rovnou jsem na soundtrack hodila celé album El Dorado od Shakiry, které jsem poslouchala během přípravy na státnice. Nějaká změna tedy evidentně proběhla – už v mém soundtracku převažovala hudba současnosti.
Díky tomu, že mám jednotlivé písničky spojené s určitými chvílemi, funguje pro mě poslech hudby tak trochu jako myslánka z Harryho Pottera, miska, v níž si člověk mohl znovu prožít vzpomínky. Když slyším Redmanovo album Dare Iz a Darkside, vybavím si sebe zahrabanou v peřinách a se zápalem plic. Když slyším Pharrellovo Happy, vybavím si sebe na jaře v Granadě, kdy přišlo sluníčko. Když slyším znělku Růžového pantera, vybaví se mi Vánoce roku 2015. A když slyším In Common od Alicie Keys, vybaví se mi hotelový pokoj ve slovenských Košicích.
Po škole mě čekal najednou jiný život a s tím i jiný způsob uchovávání hudby a vzpomínek. Soundtrack jsem si přestala dělat a místo toho si jen každý rok v prosinci pořizuji seznam hudby, která mě ten rok zaujala. Najednou se můj život nedělí na studijní etapy, nýbrž ubíhá po letech.
A co poslouchám teď? Ticho. Užívám si, že jsem dopsala článek o hudbě.
Foto: Pixabay