Nabídnout pomoc je pro odvážné. Říct si o ni taky. Přitom nic lepšího, než se zeptat, jestli a jak pomoci, neexistuje.
Představte si slečnu (to jako mě), která špatně chodí, co vyčkává u eskalátorů na někoho, kdo jí pomůže sjet (ty schody, ne sebe). A hele, uštvaná, taškami ověšená žena, která si dá dítě za krk, aby mě zahákla mezi síťovku s chlebem a štos papírů. Sama vrávorá, ale mě tam stát nenechá. Prosím vás, nechte. Když máte plné ruce, nestíháte, nevěříte si, nemůžete nebo prostě nechcete, jděte dál. Tak je to v pořádku.
Tatáž slečna a znovu eskalátory. Kolem pádí sportovec, který si na apce ověřuje čas a počítá kroky. Zmerčí ženu v nouzi, drapne mě za rameno, umístí na schod a rád by funěl dál. Ouha, držím se a brzdím ho. Pokud se rozhodnete pomoct, zpomalte a přijměte instrukce od toho, komu pomáháte. I když jste vychovali čtyři děti a pokyn „obejděte mě zprava, já se vás pak chytím za hlavu“ vám nedává smysl.
V perplex světě totiž někdy budete plnit divná přání. Například: „stoupni si sem a ucpi mi výhled, ať se nebojím toho prostoru“, aby se o kus dál ozvalo: „uhni, ať vidím, kam jdu.“ Nebo: „Nepotřebuju se držet“, když nabízíte pomocnou ruku při šplhu na Sněžku, a v cíli ukřivděné: „Na zemi je drát, sama ho nepřekročím.“
V metru se blízká duše s hlasitým „lidi jsou ignoranti“ ujme spravedlnosti a požádá nejbližšího výrostka, „aby proboha slečnu pustil sednout, když kulhá, na rozdíl od něj, díky.“ To není pomoc, to je Zemanova variace na Gutha – Jarkovského. Veřejnými komentáři se z perplex parťáka stává nesvéprávný chudák. Mluvte prosím s námi, ne o nás.
Schody a jiné bariéry. Slečna vypadá, že spadne, i se tak cítí, ale dá to. Nepomáhejte někomu, kdo nechce, i když jste si jistí, že bez vás se šourá smrti vstříc nebo určo potřebuje židli. Navíc opravdu nikdo nečeká, že budete empaticky odhadovat každou překážku. Bude milý mě upozornit, že bydlíte na skále, abych si na návštěvu mohla vzít pohorky a cepín, ale jinak je přesun moje zodpovědnost, ne vaše.
Zase jsem se vymázla. Dvě slečny se mě okamžitě snaží vzpřímit. Nepůjde to. Chápu, že mé přání, abyste přilehli a povídali si, než opadne šok, je dost mimo. Tak prosím aspoň tolik – netahejte mě a nesnažte se mi vecpat náhradní těžiště. Hroutím se a vstávám podle jasně daných zákonitostí, kterým sotva rozumím, tak není chytrý v tu chvíli vstupovat do mých kruhů. Váš čas přijde později.
Všímavost pomáhá, ač nechat si pomoct nejde vždycky hladce. Snažím se být milá, tak je šance, že pomůžete i příště, jenže někdy nemám náladu nechat na sebe sahat a mluvit. A vy také míváte svý zkušenosti a obavy.
Možná je načase přestat se bát a začít si věřit. Navzájem.
Foto: Helena Tutterová
[…] Já nemám čas vyjednávat, když zrovna letím ze schodů nebo se někde ztrácím. A nemůžu k žádosti o pomoc předložit okolkované vysvětlení zaštítěné tím, že jsem jinak hodná, chytrá, hezká, […]