Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Poznejte s námi zajímavé lidi, kteří se našli ve světě umění. Malují, fotí, modelují a tvoří. Nahlédněte do životů, ve kterých svou roli hraje i diagnóza roztroušené sklerózy. Možná se dozvíte i věci, o kterých se běžně nemluví. Zjistíte, že autoři výstavy Cesta za duhou mají co říct, a také to dělají. Po svém. Pár řádky, jedinečným jazykem, několika obrázky, nebo i beze slov. S grácií i talentem. Tak se začtěte a nechte se strhnout.

Představujeme vám Karla Titla.

Jmenuji se Karel Titl, narodil jsem se a žiji v jihočeském kraji ve městě Písek.

Je mi 47 let, mám jednu dospělou dceru a bydlím v panelovém domě se svou maminkou. Nyní jsem již třetí rok v invalidním důchodu.

Má diagnóza mi byla vyřčena v roce 1998 a začala zánětem očního nervu, který po přeléčení na místní neurologii odezněl. Nebylo tedy nutné řadu let nijak měnit životní styl, ani volnit tempo. Ale postupem času (let) narůstal můj neurologický deficit v ostatních částech těla, až mě onemocnění roztroušená skleróza  posadilo v roce 2015 na invalidní vozík, bez něhož se dnes již neobejdu.

Nejvíce mi v mém životě při mém onemocnění pomáhá moje matka a má dcera. Jsou mi velkou oporou, naučily se vnímat a rozumět mým potížím.

Dříve jsem se účastnil konferencí sdružení Roska, dnes si vše potřebné vyhledám na internetu. Je však důležité vybrat si správné a relevantní informace a nečíst a nedůvěřovat všemu, co zde člověk vidí, což není ale v záplavě informací vůbec jednoduché. Lidé by měli vědět, že je důležité se začít co nejdříve léčit, pokud je jim roztroušená skleróza diagnostikována. Lékaři jsou již dnes vybaveni léky, které oddálí neurologický deficit.

Já jsem byl odmala obohacen umem svého otce, který byl nadaným uznávaným amatérským fotografem, k vnímání, tvorbě, výrobě černobílé fotografie v temné komoře. Obesílali jsme také spolu, když ještě žil, řadu fotografických soutěží a výstav. Já se každoročně účastním výstavy Cesta za duhou. Pokud je na to nálada, chuť, počasí a hlavně dobré světlo, rád si něco vyfotografuji. Dnes již vše digitálně upravuji v počítači.

Život na invalidním vozíku není zrovna jednoduchý, všechno jde tak nějak jinak, často za pomoci druhých, myslím hlavně svých nejbližších lidí (rodinu).

A za to jim patří můj velký dík. 🙂

 

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!