Poznejte s námi zajímavé lidi, kteří se našli ve světě umění. Malují, fotí, modelují a tvoří. Nahlédněte do životů, ve kterých svou roli hraje i diagnóza roztroušené sklerózy (RS). Možná se dozvíte i věci, o kterých se běžně nemluví. Zjistíte, že autoři výstavy Cesta za duhou mají co říct, a také to dělají. Po svém. Pár řádky, jedinečným jazykem, několika obrázky, nebo i beze slov. S grácií i talentem. Tak se začtěte a nechte se strhnout.
Představujeme vám Evu Zavadilovou.
Jmenuji se Eva Zavadilová a bude mi šedesát devět let. Narodila jsem se v Jihlavě a celý život jsem tady doma. Jsem vdaná už padesát let a mám dvě dávno dospělé děti. Vystudovala jsem střední zemědělskou a technickou školu, potom jsem pracovala na místním Školním statku. Na místo zootechničky jsem nastoupila do provozu živočišné výroby do chovu prasat. K tomu jsem ještě musela absolvovat pedagogické minimum, abychom s manželem mohli učit studenty zemědělské školy, kteří tam byli na praxi.
Zůstala jsem tam vlastně celou svoji „aktivní“ dobu. Od roku 1995 jsem měla částečný invalidní důchod. Těžko jsem hledala práci na kratší pracovní úvazek, ale asi za rok mi byl přiznán důchod plný.
Kdy jste se dozvěděla o své diagnóze?
V roce 1994 jsem onemocněla onkologickým onemocněním a po vážné operaci hned následovala první plicní embolie. Zakrátko mi diagnostikovali RS, a aby toho nebylo málo, přišly angina pectoris, další embolie a těžké plicní problémy, na sladký konec ještě cukrovka. Pro zpestření mimo jiné pět vážných operací stejného kolene, k tomu celou dobu problémy se zrakem, v obou očích jsem totiž měla šedý i zelený zákal. V roce 2011 jsem utrpěla cévní mozkovou příhodu, ale těžší následky se mi naštěstí vyhnuly.
Kdo nebo co Vám nyní v životě s diagnózou pomáhá?
Doma mi pomáhala hlavně rodina, teď využívám i různé služby, které si musím pozvat domů. A jsem členkou spolku Roska Jihlava, kde můžu využít různé aktivity, o kterých ještě povím něco později. Moc ráda se také účastním různých přednášek, konferencí a kongresů. Dozvím se hodně věcí a novinek o léčbě nejen mladých pacientů, ale i nás starších.
Co by lidé podle Vás měli o roztroušené skleróze vědět?
Lidé okolo nás by měli vědět, že na někom není skoro nic vidět, přitom ale někteří máme problém s rovnováhou, a vůbec s koordinací a zrakem. Je velice trapné a nepříjemné, když se na vás okolí dívá jako na opilou či sjetou.
Víte, snášet neustálé posuzování od lidí, kteří se nedokážou vžít do situace mnohých z nás, opravdu není jednoduché. Třeba před různými komisemi. Člověk těžce pohyblivý, vystresovaný a často v depresi musí poníženě čekat na verdikt o sobě samém. Mnohdy rozhodují chytrolíni, kteří mají pocit, že před nimi stojí rozklepaný hypochondr nebo simulant.
Jakým způsobem tvoříte, co Vás baví?
I když fyzicky nejsem příliš fit, snažím se aspoň psychicky zůstat v pohodě. Píši svoje dílka, literaturu mám moc ráda. Jsem spokojená, když se mi podaří pobavit, nebo přinutit posluchače k zamyšlení. Zapojuji se do různých literárních soutěží a mám radost i z drobných úspěchů. Dělám ale i spoustu jiných věcí, namátkou zmíním plavání, cvičení, rekondice, schůzky a setkávání členů při různých posezeních. Život v naší Rosce je velice pestrý a odhání chmury a deprese.
Jaká pro Vás byla výstava Cesta za duhou?
Poslední výstava pro mě zase byla úžasným zážitkem ve velmi krásném a důstojném prostředí, kam bych se nikdy nepodívala. Vystavená díla i organizátoři se svými vystoupeními… To vše dohromady je báječný zážitek a povzbuzení.
Máte nějaký životní sen? Pokud ano, daří se Vám ho plnit?
Měla jsem jeden velký životní sen – podívat se do Francie. Ale ten mě nejen kvůli mým handicapům přešel. Teď si přeji, aby mi moje zdraví ještě nějakou dobu vydrželo.
Chtěla bych dál psát svoje povídky a básničky; být v našem spolku článkem, který spojuje všechny dohromady a pomůže dobré atmosféře a příjemné pohodě. I to mě naplňuje.
Ukázky z díla:
Foto: archiv Evy Zavadilové
