Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Léto si prý žádá odlehčená témata, v tom vedru se nikdo duševně odhalovat nebude. Duševně možná ne, ale co fyzicky? Venku jak v prádelně, tak co si skáknout do sauny i v reálu?

Vyrazila jsem s kamarádkou. První chyba, neb ona se o mě tak bojí, že si na pomoc přizvala jeho. Statný chlorem a párou protřelý šedesátník vyloženě uvítal možnost seznámit se s novou neokoukanou tváří, a kdyby jen to. Jal se mě všemožně podpírat, zejména tam, kde to beztak těžiště udělalo samo. Jestli mi to podjede, regulérně ho rozsednu.

Prostěradlo mi na těle nedrží, ani na uzel, ani na pláštěnku. Vždycky mi někde něco čouhá a chodidla to pro volný pohyb fakt nejsou.

Líbilo by se mi se vyškrábat někam nahoru, jenže šplhat bosa, v lajntuchu a za holátko to nedám. Tak sedím dole, složená, jak kdybych čekala na autobus. Standardní nuda. 🙂

Na pohled do očí se musím soustředit. Velmi soustředit.

Zpocená a nahá se necítím nijak přirozeně, ani svobodně. Spíš mě zpočátku napadá, co jsem si kde ještě měla vyškubnout, uhladit či zahalit. Potřebuju lobotomii, vedrem. 

Zajímaví muži přicházejí zcela zahaleni. 

Ti, co jsou mi putna, se rozcápnou v mém zorném poli. Není úniku, při konverzaci se drásají lufou snad i za ušima.

Mozek se mi roztejká. Musím jít, dokud mám ještě trochu sil dostat se ven. Pomocníci dávno relaxují venku, tak razím sama. Vstanu a prostěradlo se na mě přilepí, takže chvilku ztuhnu. Předstírám kontrolu času a teploty na měřidlech na stěně a nakonec rádoby nenápadně vysublimuju.

Což o to, ve sprše je božsky, jenže mě teď čeká ledový bazének. Bariérová nádržka, kde bude zázrak, když nepadnu na hubu, je tam spoustu kluzkých dlaždiček. A hlavně v něm trůní on. Zajímavej sportovec, kterému tu podle tetování říkaj Sokolík. Nechci ho v jednadvacátém století degradovat na ptáka, ale představeni jsme si nebyli.

Předstírá, že moje přískoky a balancování nevidí, hypnotizuje hladinu. Nakonec mu to nedá a zeptá se, jestli nepotřebuju pomoct, jsou tu blbý schůdky. Jo, chtěla bych, jenže to by se musel vynořit. Úplně. Jen to ne! Potřebuju neztratit koncentraci.

Takže nedobrovolně zavrtím hlavou. Ale taky zadkem, zapíchnu pohled do země a skoro se rozběhnu do bazénku. Setrvačnost mi přece pomůže, že jo. On je zvyklej, že na něj holky letí, takže to s ním ani nehne. Se mnou jo. Žuchnu pod hladinu, a aby to vypadalo cíleně, ponořím i hlavu. Mořská panna hadr.

Když jsem se vynořila, už tam nebyl. Asi jsem to seznamování vzala za špatnej konec.

 

Foto: pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!