Pan inženýr není typickým autorem výstavy Cesta za duhou. Přestože ve svém věku není zcela zdráv, roztroušenou sklerózou netrpí. K problematice tohoto onemocnění se ale blíže dostal ve své profesní kariéře, hlavně při spolupráci s Roskou Česká Lípa. Začal publikovat tematické články a doplňoval je fotografiemi. Právě ty pak vystavoval na šestnáctém ročníku Cesty za duhou. Rádi tak přinášíme i jeho medailonek.
Jmenuji se Pavel Březina. Narodil jsem se v roce 1948 v České Lípě, kde jsem také prožil s rodiči a bratrem mládí. S mojí ženou Věrou jsme vychovali tři dnes dospělé děti. K mým zálibám patří zahrada, koně, pes, fotografování a houbaření.
Po studiích VŠE jsem pracoval více než dvacet let jako ekonom a později výzkumník ve sklářském odvětví, a následně jsem působil na vysokých postech v nemocnici v České Lípě. Mou poslední pracovní štací byl odbor zdravotnictví Krajského úřadu Libereckého kraje, kde jsem pracoval přes jedenáct let v oblasti analýz, koncepcí a grantové politiky.
V současné době užívám snad i zaslouženého důchodu.
Jak jste se dostal k problematice roztroušené sklerózy?
Při práci na Krajském úřadu jsem se setkal s řadou představitelů a členů neziskových organizací sdružujících občany s různým zdravotním postižením (což mi umožnilo porozumět jejich problémům), kterým jsem pomáhal a zprostředkovával jejich žádosti o grantovou podporu vybraných aktivit. Tímto jsem se také dostal do přátelského kontaktu s organizací Roska Česká Lípa, a stal se i jejím členem. Své vědomosti získané na poli zdravotnictví jsem tak dobře zúročil.
Spolu s místopředsedkyní paní Zofií Doškářovou jsme vytvořili, myslím si, dobrý PR tandem, který zprostředkoval informace o RS a činnosti naší organizace nejen ve směru členské základny, ale i navenek k široké veřejnosti. Zde nesmím opomenout aktivní roli ostatních z Rosky: cvičitelů, ergoterapeutů i prostých členů.
Já osobně jsem napsal řadu článků (doprovázených mými fotografiemi), které byly zveřejněny v různých regionálních médiích (Novoborský měsíčník, Českolipský deník), dokonce i v celostátním časopisu iRoska a na webu Krajského úřadu Libereckého kraje.
Co podle Vás nejvíce pomáhá lidem s roztroušenou sklerózou?
Vedle cílené lékařské péče pomáhá řada aktivit organizovaných nebo zprostředkovaných právě Roskou. Jedná se zejména o rekondiční pobyty, rehabilitaci, ergoterapii, arteterapii, hipoterapii a účast v různých soutěžích a na celostátních akcích.
Takovéto společenské aktivity pomáhají pacientům jednak udržovat či rozvíjet jejich schopnosti, ale také je vyvádějí z izolace, kterou samotné onemocnění mnohdy přináší. Důležitou roli proto hraje i rodinné zázemí.
Co by se podle Vás mělo o roztroušené skleróze vědět? Co se zde daří, a co by se naopak mělo změnit?
RS je plíživé a zákeřné onemocnění, které se v současnosti nedá vyléčit. Zásadní je proto včasná diagnóza, trvalá lékařská péče a komplexní rehabilitace. Systém péče je na dobré úrovni, například díky centrům pro demyelinizační onemocnění, funkčním registrům pacientů, využití moderních léků, a v neposlední řadě i díky úhradám zdravotních pojišťoven.
Velmi pomáhají četné tematické přednášky určené jak odborné, tak laické veřejnosti a další již zmiňované aktivity organizací Roska a všech obcí, krajů a donátorů, které neziskové organizace přímo či nepřímo podporují.
Pacienti se setkávají s negativním přístupem rodiny (nevyrovnala se se změněnou situací), zaměstnavatelů (neochota je zaměstnat, nadto na odpovídající a dobře honorované pozici) a rovněž i s negativními signály okolí.
Naši pacienti přitom vesměs nestojí o soucit, ale o uznání toho, že jsou stejně schopní jako ostatní, pokud jim to tedy onemocnění umožňuje.
Jakým způsobem tvoříte?
Rád fotografuji a píši články o činnosti pacientů s RS, čímž přispívám k povědomí široké veřejnosti o tomto onemocnění a aktivitách Rosky. Snad tím také pomáhám i samotným pacientům.
Jaká pro Vás byla výstava Cesta za duhou?
Poznal jsem tak tvorbu autorů s roztroušenou sklerózou a uměleckým nadáním některých z nich jsem byl mile překvapen.
Máte nějaký životní sen, ať už soukromý či profesní?
Osobně bych přál všem lidem dobré vůle pevné zdraví, dobré rodinné zázemí, méně stresů v této hektické době a samozřejmě i spoustu dobrých přátel. A bez diskuze i mír na této planetě.
A ještě slovo závěrem…
Vážení čtenáři, berte, prosím, toto moje vyjádření pouze jako neúplný pohled zvenčí na problematiku onemocnění RS a ostatní s tím související.
Foto: archiv Pavla Březiny
