Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Pan inženýr není typickým autorem výstavy Cesta za duhou. Přestože ve svém věku není zcela zdráv, roztroušenou sklerózou netrpí. K problematice tohoto onemocnění se ale blíže dostal ve své profesní kariéře, hlavně při spolupráci s Roskou Česká Lípa. Začal publikovat tematické články a doplňoval je fotografiemi. Právě ty pak vystavoval na šestnáctém ročníku Cesty za duhou. Rádi tak přinášíme i jeho medailonek.

Jmenuji se Pavel Březina. Narodil jsem se v roce 1948 v České Lípě, kde jsem také prožil s rodiči a bratrem mládí. S mojí ženou Věrou jsme vychovali tři dnes dospělé děti. K mým zálibám patří zahrada, koně, pes, fotografování a houbaření.

Po studiích VŠE jsem pracoval více než dvacet let jako ekonom a později výzkumník ve sklářském odvětví, a následně jsem působil na vysokých postech v nemocnici v České Lípě. Mou poslední pracovní štací byl odbor zdravotnictví Krajského úřadu Libereckého kraje, kde jsem pracoval přes jedenáct let v oblasti analýz, koncepcí a grantové politiky.

V současné době užívám snad i zaslouženého důchodu.

Jak jste se dostal k problematice roztroušené sklerózy?

Při práci na Krajském úřadu jsem se setkal s řadou představitelů a členů neziskových organizací sdružujících občany s různým zdravotním postižením (což mi umožnilo porozumět jejich problémům), kterým jsem pomáhal a zprostředkovával jejich žádosti o grantovou podporu vybraných aktivit. Tímto jsem se také dostal do přátelského kontaktu s organizací Roska Česká Lípa, a stal se i jejím členem. Své vědomosti získané na poli zdravotnictví jsem tak dobře zúročil.

Spolu s místopředsedkyní paní Zofií Doškářovou jsme vytvořili, myslím si, dobrý PR tandem, který zprostředkoval informace o RS a činnosti naší organizace nejen ve směru členské základny, ale i navenek k široké veřejnosti. Zde nesmím opomenout aktivní roli ostatních z Rosky: cvičitelů, ergoterapeutů i prostých členů.

Já osobně jsem napsal řadu článků (doprovázených mými fotografiemi), které byly zveřejněny v různých regionálních médiích (Novoborský měsíčník, Českolipský deník), dokonce i v celostátním časopisu iRoska a na webu Krajského úřadu Libereckého kraje.

Co podle Vás nejvíce pomáhá lidem s roztroušenou sklerózou?

Vedle cílené lékařské péče pomáhá řada aktivit organizovaných nebo zprostředkovaných právě Roskou. Jedná se zejména o rekondiční pobyty, rehabilitaci, ergoterapii, arteterapii, hipoterapii a účast v různých soutěžích a na celostátních akcích.

Takovéto společenské aktivity pomáhají pacientům jednak udržovat či rozvíjet jejich schopnosti, ale také je vyvádějí z izolace, kterou samotné onemocnění mnohdy přináší. Důležitou roli proto hraje i rodinné zázemí.

Co by se podle Vás mělo o roztroušené skleróze vědět? Co se zde daří, a co by se naopak mělo změnit?

RS je plíživé a zákeřné onemocnění, které se v současnosti nedá vyléčit. Zásadní je proto včasná diagnóza, trvalá lékařská péče a komplexní rehabilitace. Systém péče je na dobré úrovni, například díky centrům pro demyelinizační onemocnění, funkčním registrům pacientů, využití moderních léků, a v neposlední řadě i díky úhradám zdravotních pojišťoven.

Velmi pomáhají četné tematické přednášky určené jak odborné, tak laické veřejnosti a další již zmiňované aktivity organizací Roska a všech obcí, krajů a donátorů, které neziskové organizace přímo či nepřímo podporují.

Pacienti se setkávají s negativním přístupem rodiny (nevyrovnala se se změněnou situací), zaměstnavatelů (neochota je zaměstnat, nadto na odpovídající a dobře honorované pozici) a rovněž i s negativními signály okolí.

Naši pacienti přitom vesměs nestojí o soucit, ale o uznání toho, že jsou stejně schopní jako ostatní, pokud jim to tedy onemocnění umožňuje.

Jakým způsobem tvoříte?

Rád fotografuji a píši články o činnosti pacientů s RS, čímž přispívám k povědomí široké veřejnosti o tomto onemocnění a aktivitách Rosky. Snad tím také pomáhám i samotným pacientům.

Jaká pro Vás byla výstava Cesta za duhou?

Poznal jsem tak tvorbu autorů s roztroušenou sklerózou a uměleckým nadáním některých z nich jsem byl mile překvapen.

Máte nějaký životní sen, ať už soukromý či profesní?

Osobně bych přál všem lidem dobré vůle pevné zdraví, dobré rodinné zázemí, méně stresů v této hektické době a samozřejmě i spoustu dobrých přátel. A bez diskuze i mír na této planetě.

A ještě slovo závěrem…

Vážení čtenáři, berte, prosím, toto moje vyjádření pouze jako neúplný pohled zvenčí na problematiku onemocnění RS a ostatní s tím související.

 

Foto: archiv Pavla Březiny

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora