Když nemůžeš, tak si trhni! #perplexveměstě

Nesnáším, když mezi námi musím dělat lajnu. Jenže v téhle zemi nikdo nepočítá s tím, že to malé postižené robátko jednou vyroste. Všichni se logicky snaží z dítěte vytřískat maximum. Ale pak se začnou chovat, jako by se diagnóza úderem osmnáctin rozplynula nebo se navždy zakonzervovala tak, jak právě je.

Porovnáváním a kontrolou posedlá společnost mně bude dokola cpát, že stačí jen dostatečně trénovat, vždyť všude kolem je tolik možností! Jasně, je. Akorát jsou hlavně pro děti nebo standardně opotřebovaný veskrze zdravý dospělý.

Na rehabku se prakticky nedostanu, přednost mají děti. „U vás je to jen udržovací, slečno, sorry.“

Na stole mě nikdo neudrží, protože zkoušet přeprat spasmem a křečí stažené svaly je skoro nemožné. „To nás na dospělých kilech nikdo neučil, nemá to význam, běžte domů relaxovat do vany.“

Na skupinových kurzech čehokoliv jsem za krávu, zato bojovnou a obdivuhodnou. Zvládnu jeden cvik z dvaceti. „Všichni si dají třicet žabáků, tahle statečná žena zkusí dřep, ano? A holky, zatleskáme jí.“

Ve fitku potřebuju trenéra, sadu cviků na přetížená bedra a neurologem patřičně okomentovaný lejstro, v bazénu někoho, kdo mi pomůže přelézt kluzký dlaždičky, a v sauně trochu jistit záda, protože v tom vedru za sebe neručím. „Hele, kočko, my si ale plánujem vydechnout, ne se o tebe starat.“

Chápu. Taky si chci odpočinout, akorát sama od sebe prostě nemůžu. Diagnóza se sice věkem oficiálně nezhoršuje, jenže tělo postupně ztrácí švih, rozsah, sílu i pozornost. Tuhne a bolí. Dost. Zapomíná naučené pohyby, přichází o sebejistotu a rytmus. A upřímně řečeno, mnohem dřív, než by mě kdy napadlo.

Přichází to nenápadně.

Občas mám tiky nebo takový křeče, že v noci nespím. Jindy chci udělat pohyb a najednou nevím jak, prostě zamrznu. Chci sebrat něco ze země a ono to nejde, prsty špetičku prostě neudělají. Někdy vejdu do místnosti, na schody nebo do autobusu a naráz nic nevidím, protože mám moc přetížený všechny smysly. Minu madlo nebo zeď a schrastnu na zem. Někdo na mě promluví a já se leknu tak, že v ruce rozmáčknu kelímek od kafe, a ruka mi pak nejde rozevřít. Občas jsem už ve tři hodiny tak unavená, že kdyby někdo zhasl svět a nechal mě jen ležet, prokázal by mi velkou službu. Jsou dny, kdy mě kdoví proč bolí snad každej sval v těle. Sem tam se mi špatně vyslovuje. Padám víc, než je mi milý, špičku někdy po zemi tahám. Na záchod lítám i preventivně, protože málem nerozlišuju mezi „nechce se mi“ a „už je pozdě“. Někdy je mi taková zima, že bych zbytek dne strávila v oteplovačkách a v roláku se sobem, já, horkokrevná. Po pádu se dávám do kupy několik neděl a podezřele často si musím vybírat, jestli skočím na poštu nebo uklidím kuchyň, protože oboje už nedám… Ne, do Pelhřimova nepojedu. 🙂

Nečekám, že to budete chápat, já to taky nepobírám, vzdoruju. Jenže kde je nějaká přímá úměrnost, když jsem vždycky tolik makala a dělám, co se má? Přitom jsem to pořád já, ta, která na žíněnce a orbitreku dokáže vydřít zázraky, ta, která umí stát nebo sedět tak, že na ní nikdo nic nepozná, ta, která při sérii Ledové ostří utáhne pětky, tedy činky, ne prsa. Kam se to všechno ztrácí? Nevím, ale děje se to. I když nechci.

Prej to nemám tak prožívat. Aha. Když se v telce celebritky hroutí z berlí a vyvrknutýho kotníku, všichni jim přejí brzké uzdravení (já taky) a tahaj je soucitně na panáka. Tak jak je asi někomu, kdo se z toho nevykřeše nikdy a komu se to navíc kupí, co myslíte?

Taky ti borci a kalupinky z lázní, co vždycky běhali líp než já, už doběhli. V tichosti, nenápadně. Přestali moct. Operacemi a věčným přetěžováním zhuntovaný těla si nejspíš vybraly svou daň. Ale pst, to se neříká.

Jasně, dneska už je věda a péče zase o kus dál, ale na službách pro perplexáky to moc poznat není. Pořád se předpokládá, že za cvičením a lidmi si zkrátka dojedete, mimo domov, daleko nebo draze, navíc to nějak uplácáte z toho neodbornýho, co je zrovna k dispozici. Můžete si vybrat diagnózu, nebo život. Obojí na tak vysoký úrovni, aby se vám fakt ulevilo, nejspíš nestihnete, nenakombinujete, nevydržíte dlouho nebo neuplatíte. Nemluvě o tom, že najít někoho, kdo chápe, co vlastně dětská mozková obrna v reálu doživotně znamená, je prakticky nemožný.

Když se pídím u odborníků, dozvím se, že důležitý je nestresovat se, nepřestávat cvičit a nedělat toho moc. Jako bych si pustila Sama doma. 🙂 Taky prý můžu začít zobat vitamíny, minerály, antidepresiva, případně si zkusit odlehčit tím, že začnu chodit o berlích nebo půjdu na vozejk. V osmatřiceti.

A je to tu zas. Když nemůžeš, tak přidej!

Foto: Pixabay