Ta nejlepší z nejlepších… #nechbroukažít

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

„Brouk“ slaví 30. výročí. Tolikrát už přiletěl na stránky Inspirante. Dovolte mi, prosím, dnes #nechbroukažít obléknout do rodinného kabátku. Nebude řeč o sestrách zdravotních, řádových, o krvi a nemocnicích, ačkoli pohybovat se nebudeme daleko od tématu… Takže o těch diagnózách a slzách to také bude. O pocitech a citech určitě. Vše souvisí se vším.

Ráda bych totiž tento „kulatý“ sloupek věnovala skvělé sestře – mé pokrevní.
V nedávných a hodně zlých chvílích života mi moc pomohla. Vlastně mě zachránila. Pomáhá mi pořád. Zachraňuje mě denně. Už jen tím, že je, že se máme, že víme… Svět bez ségry by mě netěšil.

Paradoxně zhoršení zdravotního stavu mi přineslo také něco vzácného. Hodně nás stmelilo, utužilo pouto mezi námi. Pečujeme o sebe. Každá svým způsobem. Chráníme a podporujeme jedna druhou. Jinak než dřív. Jsme parťačky. Jsme tady pro sebe. Ne vždy tomu tak bylo.

Někdy si jedna o druhé myslí, že už jí totálně straší na cimbuří a kaboníme se na sebe. Občas na sebe prskáme jako divoké kočky. Dnes už to umíme korigovat tak, že nám naštvanost nevydrží ani den, případně žhavý uhlík sváru udusíme hned v zárodku. Dokážeme ze sebe šílet, přesto víme, že se na sebe můžeme spolehnout.

Někteří lidé říkají, že vzhledem si nejsme ani trochu podobné. Jiní se už ode dveří smějí, že se nezapřeme… Kolikrát se i já podívám do zrcadla a vidím ségru!
Nastavením jsme sice každá úplně jiná, ale naše povahy se nakonec vždy potkají a protnou. Doplní se.
Někdy se na sebe po očku koukneme a stačí to. Většinou víme, jak se cítíme; většinou už i víme, kdy se do něčeho montovat, kdy se stáhnout, kdy poskytnout podporu a kdy jen prostor…

Moc mluvím. Ségra trpí. Ségra mlčí. Já trpím. Chci se často objímat, ségra utíká. Ségra utíká, já jí nabídnu pusu, nebo už raději couvám. Nesnáší, když ji nazývám zdrobnělinami, to by mě nejraději vystřelila až na Mars. Zaškrtila by mě, když se mi v lednici opakovaně věší myš zoufalstvím z hladu. O všechny pečuje. Je v ní tolik něhy, že ji dokáže probouzet v ostatních. Nerada to slyší.

Aby mě rozesmála, zpívá. Aby mě rozesmála, klidně se vyfotí jako vánoční sobík. Pardon, sob!
Jsem „ubrečenka“, takže když donekonečna roním slzy v divadle a na koncertech, ségra mě nakopne do kotníku tak, že hned přestanu, nebo mi vylítnou slzy, které nejsou z dojetí. A začneme se smát.
O tom to je. O drobnostech. O drobnostech velkého významu.

Umí být i pořádně drsná holka, která se s ničím a s nikým nepáře. Učím se od ní životnímu nadhledu.
Jsme jako oheň a voda. Vzájemně v sobě dokážeme zažehnout a udržovat plamen. Je-li to třeba, umíme se pořádně zchladit a uhasit.

A už teď vím, že za tenhle sloupek mě přetrhne jak žížalu. Kdyby to šlo, možná by mě dala k adopci.
Ségro, děkuji Ti za všechno! Díky za Tebe! Mám Tě moc ráda!

 

Foto: Pixabay.com

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství.

„Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!