Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Já teda nevím, co si pod pojmem bezbariérový představujete vy, ale já většinou něco úplně jiného, než to, co prý bezba je.

Cestou z baráku musím přeprat jedny bezbariérový dveře, těžký jak kráva, s branem, madlem jen z jedné strany a s prahem, jupí. Pak přecházím ulici po přechodu natřeným kluzkou bílou barvou pro sebevrahy a asi pětkrát se mi mění povrch pod nohama. Sice zmizely obrubníky, ale rovnýho a schůdnýho tu není nic. Nádech, výdech.

Přijíždí bezbariérovej autobus. Hm. Nemá sice schody, ale zase se pyšní divným miniaerodynamickým tvarem bez madel, takže se při nástupu není čeho držet. Zapřu se o gumovej vnitřek dveří a po paměti se vecpu na volné sedadlo. Čerň se mi zažírá do rukou. Nádech, výdech.

U metra se autobusů sejde pět, takže bratru dvě stovky lidí, sto devadesáti z nich překážím a zdržuju je. Zastavili jsme moc daleko od chodníku, potřebuju pomoct, sto osmdesát lidí rázem oslepne a ohluchne. Nevadí, stačí jeden, asistovaně dolezu, kam třeba, a mexická vlna mě vtlačí do vozu metra. Nádech, výdech.

Vyškrábu se po schodech na povrch a čeká mě kondiční vejšlap do práce. Do kopce po rozdrbaný ulici plný dlažby, kanálů, výmolů, poklopů a dalších nesmyslů. Bacha, bagr! Jo, vidím dobře, na silnici se pracuje, takže se tu objevily značky, kovový žbrlení a všechno to, čemu říkat překážky by byl eufemismus. Nádech, výdech.

Další bagr! To se mi snad zdá. Tohle už není kudy obejít, protože zábrany se táhnou do poloviny ulice. Navíc se na zemi objevily trubky a kabely. A aby toho nebylo málo, zákopy osvětluje naplno puštěnej reflektor, takže já ve výsledku nevidím vůbec nic. Světlo mě oslepuje, trubky znejišťujou a musím nechtíc přehopkat na druhou stranu ulice. Nádech, výdech.

Nesnáším ji. Tu druhou stranu. Protože je křivá a bariérová. Neumím po ní vůbec chodit, nedávám kombinaci kostek, kolejí, zbytků listí, přechodů. Nemám se tu čeho držet, nejsou tu lampy, zábradlí, ani ploty. Cestou mě předjíždí chlap s klukem na vozíku, co si vejská dobrodružstvím do rytmu. Nádech, výdech.

Chce se mi brečet. Fakt. Bolí mě celý tělo, protože jsem slušně zabržděná, nevím, kde mám ruce, nohy. Plazím se kupředu a dvakrát se skácím. Naštěstí pomalu, takže to vypadá, jako bych poklekala před tím, než mě někdo pasuje na rytíře. Jo, řád bych brala. Ohmatávám všechno, co se dá, včetně kabátu muže, co jde naproti a má mě za nezvykle pěknou, lež zjevně sjetou smažku. Nádech, výdech.

V kanclu se mi klepou nohy. Až v kanclu. Jsem ušmudlaná od toho, jak jsem se furt něčeho chytala, mám okopaný boty, rozježený vlasy, chce se mi na záchod a jsem v křeči. Adekvátní by bylo v tuhle chvíli začít prostě řvát a dostat ze sebe veškerou tu frustraci. Nebo se nechat konejšit v náručí. Ovšem takhle začít pracovní dobu se nehodí. Nádech, výdech.

Ale fakt je, že jsem to nezkoušela. Místo toho se nakonec musím smát, protože to ze sebe sklepávám ještě dvě hodiny. A upřímně fakt nevím, jak vlastně pojedu zpátky. Nádech. A přišlo to, co přijít muselo. Totiž otázky. Výdech.

Proč jsi nepřijela autem? Proč jsi nejela tramvají? A vona ta druhá strana je blbá? Proč jsi nezůstala doma? Dejchej, Helenko.

Totiž – na místo určení se dá přijet tramvajemi ze dvou směrů. Bezbariérových jich jezdí minimum, ale teoreticky by se to dalo. Prakticky ne, protože bez ostrůvku a zábradlí vystoupit nezvládnu. A divili byste se, jak těžký je někdy odchytit někoho na pomoc. Autobus sem jezdí, ale staví daleko a na intervaly se moc spolehnout nedá. A ano, nachozená cestička je nejvíc, já vím, proč se držím vpravo. Taxíkem by mě jedna cesta stála zhruba to, co si za den vydělám (jedna, ne obě) a řidiči altruisti došli. Nádech, výdech.

To je ten paradox. Bariéry si každej představí, ale má se nějak za to, že bezbariérovými vychytávkami se to vcelku smázne. Máme busy, tramvaje, plošiny, výtahy, nájezdy a dveře. Cajk, děkuju, ale nejsem si jistá, jestli se někdy někdo ptal těch, kterým je to určeno. Obrna vám totiž kromě času bere hlavně svobodu pohybu. Nemůžete si vybrat, jestli pojedete busem, tramvají, metrem, na kole, autem, nebo půjdete pěšky. Musíte trasu dobře znát a vědět, jestli ji vůbec dáte, navrch se modlíte za přívětivý povětrnostní podmínky. Všechno musí lícovat. I bus k zastávce a tramvaj k ostrůvku. Dokonale, ne napůl. Nádech, výdech.

Takže mě z pěti způsobů, jak se dostat sama do práce, zbyde jen jeden. A když mi ho někdo ucpe bagrem, jsem na nule. Jenže když vám to vyprávím, máte mě buď za bojovnici, nebo sebe za ty, co jim to nedotejká. A pak v záchvatu vymyslíte, jak zrušit bagry. Nebo mi doporučíte, ať zůstanu doma.

Přitom ani jedno fakt není řešení. Cejtíte to, že jo?

 

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora