Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Když se mě někdo zeptá, co mám zrovna rozkoukáno za seriál, většinou nevím, jak odpovědět. Už nějakou dobu totiž nekoukám na klasické hrané filmy. Nemám Netflix ani HBO, takže jsem tak trochu „mimo“ mainstreamové dění. Téměř veškerý svůj volný čas vyplňuji koukáním na seriály animované. Jedná se o japonské anime, tedy styl seriálů, popřípadě filmů s japonskou kresbou, určené především pro dospělé publikum. Jde vlastně o paralelu k hraným filmům, a tematicky může zahrnovat prakticky cokoliv, od romance po fantasy či sci-fi.

A proč vlastně dávám přednost anime před „normálními“ filmy? Nevím, odjakživa to tak bylo. Už jako dítě jsem nekoukala na klasické hrané pohádky, ale na Walta Disneyho. A tato záliba mi zůstala až do dospělosti. Je mýtus, že animované filmy jsou pro děti. Někdy jsou pro dospělé až příliš. Jeden můj oblíbený youtuber říká, že anime má mnohem větší možnosti než hraný film. Scénu stačí pouze „nakreslit“ a člověk si nemusí dávat práci s tím, aby záběr působil realisticky s ohledem na hrané scenérie a živé herce.

Jedno však musím uznat. Je možná pravda, že anime jsou takovým únikem z reality. Animovaná realita simuluje tu virtuální, nereálnou a mnohé se zdá skutečně jaksi magické. Musím však uznat ještě něco. Nutno podotknout, že Japonci jsou opravdu „divní“ (snad mi prominou) a ne všechna jejich produkce mi úplně sedí. Lidově řečeno, někdy jde opravdu o „kraviny“.  Zkrátka jako u hraných filmů. Anime není žánr, ale styl kresby, to jsem se dozvěděla na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Osobně preferuji dramata ze života, případně se kouknu na nějaké sci-fi. Mangy, japonské komiksy, podle kterých se anime často točí, mi zatím k srdci úplně nepřirostly. Uniká mi tak sice možnost srovnání (zkrátka jako poměr kniha-film), ale třeba se k tomu jednou odhodlám. Zatím zůstávám u „magie animovaných příběhů“ a můžu je vřele doporučit širokému publiku. Možná se pak s lidmi budu mít o čem bavit.

 

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Napsat komentář

Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další příspěvky autora