Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Bude to zanedlouho rok, co jsem se přestěhovala do svého současného bytu. Předtím jsem během dvou let stihla změnit domovinu celkem třikrát. První samostatné bydlení bez rodičů byla bezesporu velká věc, až nyní jsem však spokojená. A stále zakouším ten pocit svobody a samostatnosti. Snažím se postavit na vlastní nohy. A stále se učím. 

Za příklad stojí třeba scéna ze včerejška. Spolubydlení není jen o tom sám si vyprat a uvařit, ale také o sdílení svého osobního prostoru s druhými, zpravidla cizími lidmi. Musíte s nimi dobře vycházet, uklízet nejen svůj pokoj, ale také společné prostory, nenechávat shnilé jídlo v ledničce o to důrazněji, že ta lednička není jen vaše. A třeba taky společně poobědvat. To se stalo právě včera. Spolubydlící uvařil trochu víc jídla, než měl v plánu, a jelikož jsme obě s druhou spolubydlící byly doma, tak nás pozval. A bylo to moc fajn. Už předtím jsme se domlouvali, že společně zajdeme na pivo, ale jak už to tak bývá, zatím k tomu nedošlo. Tak to alespoň částečně vynahradil tento spontánní oběd. A nebyl to požitek jen co do chuťových buněk. Pohovořili jsme i o studiu a práci. Bydlím s fyzioterapeutkou a medikem, a jelikož to nejsou žádná ucha, tak došla řeč i na témata téměř filozofická.

A hned druhý den jsem šla navštívit mámu, koneckonců také na oběd. A jelikož jsem stále její malá dcera, tak jsem neodešla s prázdnou. Začínám si všímat, že jídlo a jeho společná příprava utužuje vztahy. Není to tak dlouho, co jsem byla ještě studentka, čili času jsem měla relativně dost, ale dokážu si představit, že až budu plně v pracovním procesu a založím rodinu, společná večeře bude jednou z mála chvil, kdy se s blízkými setkáme déle než na pár minut. Zkrátka láska prochází žaludkem, a to nejen ta milostná. O důvod víc pustit se konečně do vaření a třeba pro změnu zase pozvat spolubydlící nebo mámu na oběd ve vlastní režii.

 

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Napsat komentář

Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další příspěvky autora