Jaké to je být pár dní neverbální #zOutu

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Nedávno mi na mobilu přistálo upozornění, že mám zase plnou paměť. Povzdychla jsem si a začala promazávat staré fotky. Zastavila jsem se v době před rokem a čtvrt a pocítila flashback.

V té době jsem měla takový menší traumatický zážitek. Nechce se mi tu vypisovat, jak k tomu došlo, ale ono to není pro mé vyprávění zase tak důležité. Důležitější je, že ten den jsem přišla domů, nebyla schopná mluvit ani psát, a tak jsem se tam prakticky zabarikádovala.

Měla jsem štěstí, že ty dny jsem nešla do práce a doma byla sama, tudíž jsem nemusela řešit, jak budu s kolegy komunikovat, když jsem neměla na psaní ani mluvení sílu. Nicméně jsem věděla, že se nějak budu muset s okolním světem domluvit – a i když jsem neměla sílu skládat slova, cítila jsem potřebu něco sdělit. Jenže jak?

Pak mi došlo, že mám doma papír a tužku. To bylo super, mohla jsem kreslit. A tak jsem kreslila, obrázky si fotila a pak je posílala kamarádům. Nebo jsem jim na Facebooku zasílala gify (pro neznalé: to jsou takové pohyblivé obrázky, mohou to být fotky nebo něco kresleného).

Když jsem si v mobilu ty obrázky prohlížela, měla jsem pocit, jako bych se znovu vrátila do doby, kdy jsem je kreslila. Nevím, jestli za to mohl můj výtvarný netalent (na gymnáziu mi učitel na výtvarnou výchovu na konci školního roku říkal: „Měl bych ti dát buď pětku, nebo jedničku, protože to, co jsi nakreslila, není perspektiva, kterou jsme letos probírali, ale je to umění“), nebo obsah sdělení obrázku, každopádně jsem si říkala, že kdyby šlo o prostý text, jakých jsem už napsala spousty, asi by to tak na mě nedolehlo.

Samozřejmě, obrázková komunikace má své nevýhody. Každý neumí dobře kreslit (ani já se za dobrou kreslířku nepovažuji) a ne každý na obrázky vidí (svým slabozrakým kolegům ani kamarádům bych je tudíž poslat nemohla). Na druhou stranu díky tomu, že jsem této možnosti využila, jsem zjistila, že jsem schopná se s okolím domluvit, i když nemůžu psát ani mluvit.

V některých ohledech jde pokrok dál a někdy při komunikaci nepotřebujete ani kreslit obrázky, ani klikat na gify. Příkladem je objednávání jídla přes internet. Prostě si otevřete stránku, ta vám nabídne jídlo, které je k dispozici, vy na něj kliknete, vyberete ze seznamu adresu, připravíte si peníze (případně zaplatíte kartou přes internet) a pak už jen čekáte, kdy vám jídlo dovezou. Je to tak brutálně jednoduché a nápomocné, že se divím, že to funguje zatím jen u objednávání jídla.

Určitě bych si netroufla tvrdit, že teď vím, jak jsou na tom autisté, kteří nemluví ani nepíšou celý život, protože já občas mluvím nebo píšu. Nicméně ta nemluvící zkušenost v dospělosti mi něco dala – ukázala mi, že se lze domluvit i beze slov.

 

Foto: archiv Ivany Recmanové

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora