Politickou korektností k mlčenlivosti? Ve skutečnosti prolamujeme tabu #zOutu

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Vlastně i chápu, že si to někteří lidé myslí. Dokud vedete monolog, je všechno podle vašich pravidel, ohlížíte se nanejvýš na sebe a řešíte jen ta témata, která chcete řešit. Jenže jakmile začnete vést dialog, je potřeba mluvit tak, abyste si se svým komunikačním partnerem rozuměli a aby to bylo přínosné nejen pro vás, ale i pro druhou stranu.

Právě díky tomu, že se ke slovu dostávají lidé, kteří předtím slovo neměli, a že si nastavujeme pravidla konverzace, abychom byli schopni všichni spolu komunikovat, otevíráme leckdy neradostná a bolestivá témata, na která předtím nebyl prostor. Jak píše James Hatch, dvaapadesátiletý student prvního ročníku na Yaleově univerzitě v USA, ve svém článku My Semester with the Snowflakes („Můj semestr se sněhovými vločkami“, přičemž „sněhové vločky“ je hanlivý výraz pro lidi přesvědčené o své výjimečnosti, ačkoliv výjimeční nejsou):

„Nedávno jsme se setkali s prominentním autorem z think-tanku, který zkoumá stav humanitních oborů ve vysokoškolském prostředí. Byli jsme tam čtyři studenti: dva mladíci, jedna mladá žena z Chicaga a já, starý kmet. Když mladší spolužáci promluvili, ta mladá žena (vskutku lidská víla) použila termín safe space (bezpečný prostor), což mě vyděsilo. Pocházím z místa, kde když slyším ten termín, převrátím oči směrem ke své prázdné lebce a směju se, až se za břicho popadám. Tentokrát mě to doslova šokovalo. Vyděsilo mě, že to, co jsem si myslel, že safe space znamená, nebylo přesné. Tato mladá žena, ta, která to slovní spojení použila, se ničeho nebojí. Ona je ztělesnění síly a lidskosti. Nepotřebuje nikoho, aby jí poskytl pohodlí. Výrazem safe space myslela, že je ráda tam, kde je možné diskutovat o těžkých věcech otevřeně a kde nehrozí, že by ji někdo nerespektoval nebo za to tvrdě odsoudil.“

Politická korektnost a safe space jsou samozřejmě dvě odlišné věci, nicméně jedno mají společné: nejde o cíl, ale o prostředek, který slouží k tomu, abychom se mohli bavit o palčivých problémech.

Viděla jsem teď na YouTube, konkrétně na kanálu Jubilee, video Do All People with HIV Think the Same? („Myslí si všichni lidé s HIV totéž?“). Pestrá skupina šesti lidí, které spojovalo to, že jsou HIV pozitivní, odpovídala, jak moc souhlasí s různými tvrzeními. Když se bavili o větě „Byl(a) jsem dobře proškolena ohledně bezpečného sexu a HIV předtím, než jsem dostal(a) diagnózu“, jeden z účinkujících řekl, že mu v hodinách sexuální výchovy chyběly informace o bezpečném sexu mezi dvěma lidmi stejného pohlaví. To jsou případy, kdy je nutné být takzvaně politicky korektní, aby se nestalo, že někdo bude ohrožen na zdraví.

Nenacházíme se tedy v době, kdy bychom si zakazovali bavit se o některých tématech. Naopak v době, kdy rozebíráme složitá témata, o nichž jsme se možná dosud styděli mluvit: sex, násilí, diskriminace, migrace, duševní a fyzické zdraví a kriminalita. Když budeme používat užitečné prostředky, dobereme se i užitečných řešení.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora