Hrábni si! #nechbroukažít

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Zní to trochu jako „Trhni si!“ Je to tak. Někdy si můžeme hrábnout, třeba někam hluboko ke dnu, někdy trhnout. Sebou, s někým, něčím. Nebo si prostě trhnout, když nám to někdo doporučí, pokud od nás chce mít pokoj. Případně si může trhnout sám. Někdy nám může „hrábnout“. Třeba z toho, že jsme si nepřetržitě hrabali k tomu dnu a odmítali to až příliš dlouho akceptovat a efektivněji řešit.

Stalo se mi to. Třicet let života s Crohnem – mezi operacemi, komplikacemi a nabalováním dalších diagnóz – jsem se přesvědčovala, že nepotřebuji žádnou pomoc zvenčí pro těžce zkoušenou psychiku. Však bude bohatě stačit vlastní houževnatost, odhodlanost, pozitivní myšlení a láska k životu! Vše zvládnu a ošéfuji sama, stejně časem bude líp… Pěstovala jsem si falešný pocit, že budu-li chtít, hlava i tělo mě budou donekonečna poslouchat, pochopí všechny zdánlivě správné povely, prosby, vyslyší zbožná přání. Chyba lávky. Ignorované signály a potíže se nekontrolovatelně překlopily ve zbraň hromadného ničení – postupně a bez slitování likvidují poslední zásoby energie, tělesné a duševní pohody. Vůle, zvládá-li ještě, drží pohromadě slábnoucí nitky zašmodrchaného a uváleného klubíčka. Varování, že nezačnu-li okamžitě konat jinak, zpřetrhají se docela.

Tušila jsem příchod nevyhnutelného. Že se jednoho dne kompletně sesypu. Už jen ta představa mi kazila obrázek o sobě samé; vzpouzela jsem se jí tvrdošíjně zuby nehty. Vždyť já jsem ta statečná, usměvavá, žádný slaboch! Ta, která se sice léčí s několika chorobami, ale nebude se přece léčit ještě navíc s nitrem a nervy… Vždyť bych prohrála sama se sebou! Tak takovou blbinu nedoporučuji nikomu. Nepovažuji to za špatné či slabošské u druhých, proč tedy tolik zla páchat na sobě? Domnělé hrdinství a předsudky o vlastní ceně nestojí za sníženou kvalitu života a pořádně velký průšvih. Pochopila jsem to téměř za hranou. Osobně teď cítím vděk za tu dělovou ránu − „pecku čenichovku“; teprve po ní mám jasno, že není čas i nadále otálet a kličkovat jako zajíc v temném lese.

Dnešním #nechbroukažít vám chci vzkázat, ať si pečlivě hlídáte svoje limity. Nepřehlížejte varovnou poštu pocitů, myšlenek a tělesných příznaků. Nečtěte ji pouze s růžovými brýlemi na očích. Hrábněte si pro pomoc. Nenechte svoje potíže a diskomfort dojít k bodu varu, při kterém váš organismus už zoufale i odhodlaně zvolá: Trhni si!

−  Kdo se vždycky dívá jen růžovými brýlemi, tomu se jednou udělá černo před očima. −

Roberto Rossellini

−  Jsme hrdi na to, jak statečně snášíme rány osudu a zatím je to jen nedostatek odvahy vzepřít se jim. −

François de La Rochefoucauld

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství.

„Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!