Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Odmala nosím poměrně silné brýle. Od začátku mého vnímání jsem tak zvyklá na nepatrný doplněk svého zevnějšku. Nikdy jsem s brýlemi neměla problém, když nepočítám ústrky na základní škole a dětinské častování „brejloune“. Trauma z toho nemám. Některá omezení však ano. Nemohu například praktikovat některé sporty (což mi vzhledem k mému pohybovému nadání ani tolik nevadí) a mám pomalejší reflexy, což se projevovalo například na gymplu při hodinách tělocviku, konkrétně při volejbalu – zkrátka jsem téměř vždy minula letící míč, a nepřispěla tak k výsledku svého týmu. Tehdy, v pubertálním věku, to už trochu nepříjemné bylo, ale nic, co by se časem nedalo přejít s lehkým pousmáním, jaké jsem to byla „trdlo“. To vše byly maličkosti. Nedávno se mi však stalo něco, co mě vyvedlo z míry víc než obvykle.

Situace se přihodila jednoho obyčejného rána u mě doma. Chystám se vstát a nasadit si brýle. Ale co nevidím – a to doslova –, brýle nikde. Panika. Téměř nic totiž nevidím. Vše je rozmazané. Zrychleně začnu šmátrat kolem sebe jako pomatená. Kam se jen mohly podít? Vždy je mám vedle sebe na posteli. Je možné, že jsem v noci rozespalá vstala třeba na záchod a brýle někam založila. Po dvaceti minutách marného hledání volám mámě, která je v práci. Samozřejmě mi na dálku moc nepomůže, ale já prostě potřebovala někoho slyšet. Hovor, kdy se mě snažila uklidnit, brzy skončil a já pokračovala v marném boji, tentokrát už na všech čtyřech jako raněné zvíře. Jak málo stačí k bezmoci. Naprostá ztráta kontroly mě ochromuje.

Brýle se nakonec našly. Byly zapadlé za postelí. Záchrana. Volám to mámě, a i ta si oddechla. Bylo to zpočátku obyčejné ráno, ale tehdy jsem si uvědomila, jak málo stačí k tomu, abychom se cítili bezmocní. Jsme závislí na věcech, strojích, lidech. A to v mém případě byl ještě lehký odvar – jsou tu lidé na invalidním vozíku, s přístroji, implantáty, které jim nahrazují funkci některých orgánů. Dalo by se toho jmenovat spousta. Co si z toho odnáším? Asi pokoru. Jak jsme, my lidé, sami docela bezmocní, i když si často hrajeme na pány tvorstva. Jedno obyčejné ráno „beze smyslu“ mě v tom docela přesvědčivě utvrdilo.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!