Jak se nechat obstarat #perplexveměstě

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Do čekárny vejdeme dvě a já jsem z toho dost nesvá. Nejen že neumím chodit, ale neumím chodit v tomhle. Kamarádka na mě povzbudivě mrkne, podá mi tašku a zneviditelní se na židli v koutě. „Slečna tu je se mnou. Jako průvodce,“ odpovím sestřičce na otázku, kterou nepoložila. Jakože proč chodím k zubaři ve dvou, když čelist mám jen jednu. Nikomu to ale divný nepřijde. Jenom mně. Nejsem na to totiž zvyklá.

A upřímně nevím, jestli se na to vůbec zvyknout dá. Ještě jsem mezi lidmi s diagnózou neslyšela nikoho, kdo by zahlásil, že si k sobě přeje najít někoho bezvadnýho, komu nebude vadit mu vláčet batoh, vozit nákupy, držet ho při výstupu z busu za ruku, jistit ho na eskalátorech, klestit mu cestu v restauraci nebo mu pomáhat scházet schody při sestupu do šatny v divadle. A co teprve nosit mu notebook, poznámky, kafe, tác s jídlem či dokonce tác bez jídla.

Nějak se má samo sebou, že tyhle věci se prostě naučíte. Do té doby to pro vás budou dělat rodiče, sourozenci, kamarádi, kolegové, lásky a jednou váš partner nebo manžel, děti, pes nebo robotický sluha. Případně kdokoli empatický, kdo jde zrovna omylem kolem. A logicky budou všichni tihle obětavci v hledáčku ostatních, protože to, že vy šmajdáte, je váš trabl. Váš život je přece už zničenej, ale nekažte ho těm druhejm, proboha! Auvajs.

Zdá se vám, že na tohle přece nikdo nemůže ani pomyslet? No, stačí se podívat do diskusí pod články o lidech s handicapem, kde se masa podivuje naprosto všemu. Že ženy s postižením rodí a mají zdravé děti, že lidé s handicapem mají nepostižené polovičky, které nijak nestrádají tím, že jejich miláčci neumějí skákat žabáky, že lidé s nějakým tím omezením pracují a vůbec tak nějak žijí. Hezky žijí.

Jestli žijí i normálně, to nevím. 🙂 Statistiky neuvádějí, jak kvalitu života ovlivňuje to, když si na ulici sami nezavážete ani tkaničku. A co teprve když nedoběhnete včas na záchod nebo si zablokujete záda tak, že si s prominutím neutřete ani podlahu v koupelně. 🙂 Tenhle druh závislosti je na hlavu. Jasně, všichni víme, že být ochrnutej není sranda. Ovšem to je úplný nic proti tomu nechat si pomoct ve věcech, které celému světu přijdou absurdně jednoduchý. Včetně mě. Dobře vidím, že všichni kolem chodí, nosí věci a nekácejí se, ale já to prostě nedám. Je to o moc snazší než jeden shyb, pět kliků a dva dřepy? Ehm, ty zrovna umím, ale víte, na co mi jsou, že jo. 🙂

Dobře, nechat si obstarat domácnost může být z jistého úhlu pohledu znakem života na vysoké noze či symbolem jasně sešikovaných priorit, ale nechat obstarat samu sebe je nechtíc něčím zoufalý. Někdo na vás sahá, něco pro vás dělá, a to navíc ve chvíli, kdy jste zranitelní nebo bezmocní. Případně pro vás něco zařizuje jen proto, abyste to mohli dát příště sami snáz nebo o něco rychleji. Ale je to celý nejasný. Dělá to z lásky? Protože je to třeba? Nečeká snad, že se to hned naučím? Dělá to jen tak mimochodem? Nebo ji to snad baví? Je to ještě kamarádství? Je to ještě partnerství? Nevadí mu vidět mě takhle? A nevadí to mně? Nezanáší to náš vztah? Nepřipadá si tu někdo využívanej?

Já vím, mám se nechat hýčkat, ale tím mudrci jistě nemysleli, že mi někdo před čtyřicítkou bude nandávat svetr, násilím mi na zemi fixovat bedra nebo mě držet při překračování kabelu či spadlýho lepíku. Ach jo. Mrzí mě, že jsem sama nasála ten pocit, že svýma nemocnýma nohama mám prudit opravdu jen minimálně, protože se s nima stejně nic dělat nedá. Jenže s postupem let se ukazuje, že když neprudím, tak se zbytečně trápím, a když prudím, tak se zase trápíte vy. Do háje.

Přemýšlím o tom, jaké by to bylo pořídit si osobního asistenta. Neodhadnu, jestli mi to život usnadní, nebo zkomplikuje, a vlastně se mi do toho vůbec nechce, protože je to sešup. Nevím, jak se to dělá, netuším, jak to poplatím. Taky absolutně nemám šajn, jak jemu nebo jí sdělím, že mi jde hlavně o to, aby mi nabídl/a rámě či mě držel/a za ruku, a kvůli těmhle pár drapnutím se mnou stráví přes dvě hodiny na cestách. Možná by bylo víc stylový obstarat si profesionálního řidiče a nechat se jím nejen vozit, ale i vodit. Akorát bych předtím musela vykrást banku.

No co, rukavice a roušku už mám.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!