Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Stal se ze mě brouk čeledi rouškovití, takzvaný Rouškovec podivný. Předpokládám totiž, že ti nepodivní si jednoduše roušku nasadí a normálně s ní fungují. Uvolněně se pohybují, nejsou v křeči. Neustále si – v dnešní době s oblibou propíraný i s nechutí přepíraný – kousek látky nepopotahují, neposouvají, tkaničky či gumičky jim neožívají. Dýchají nosem a nedusí se, nebrunátněji již po několika minutách chůze.

Ale nachová barva šířící se nad okraje mé roušky nenechá nikoho na pochybách, že vyrazit do terénu s náhubkem je výkon hodný ocenění. Cítím se jako v přípravách k výstupu na K2. Dokonce i vrcholky hor začínám vidět! Ne, jsou to jen bílé bavlněné lemy, které se mi začínají zařezávat do očí.

Dost mě překvapilo zjištění, že je možné, aby se s nošením roušky zhoršilo rovněž periferní vidění, slábl sluch, dokonce motorika a orientace v prostoru pokulhávají za normálem. Ano, skutečně prapodivné; se zmiňovanou parádou na obličeji mám sice pocit jakés takés ochrany vlastní i okolí, ale silněji na povrch probublává pocit téměř nesvéprávný.

Teď vážněji. V roušce jsem zatím strávila minimum času. Nikoli proto, že bych ji nenosila, ale autoimunitní onemocnění a přísnější režim pro rizikové skupiny mě převážně schovávají doma. Roušky nám vstoupily do životů, jsou něčím, co je pro nás náhle jiné, jaksi navíc. Cítíme se v nich nekomfortně. Možná málokoho napadne, že pro mnoho lidí je takováto ochrana denní součástí.

Hluboce smekám například před chirurgy, kteří v rouškách operují dlouhé hodiny, musí se soustředit, být přesní, pohotoví, výkonní a pečliví. A u toho všeho pokud možno neomdlít. Svěřujeme jim zdraví, životy. Oni se setkávají s diskomfortem v podobě „přiškrceného“ dechu pravidelně, většinou nemají prostor pro nějaké ošívání se a nářky. Můj obdiv patří všem „mimopandemickým hrdinům z čeledi rouškovitých“, kteří den co den snášejí to, nač si dnes téměř každý tolik stěžuje.

Upozornění: Laskavý a vnímavý čtenář si jistě povšimne, že text i fotografie obsahují prvky nadsázky a ironie. Zároveň jej můžeme ubezpečit, že žádné roušce nebylo ublíženo či učiněno jakékoli příkoří.

– Životní zkušenost se nedá získat jinak než účastí na životě. –

Zora Jesenská

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství.

„Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!