Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

„Okamžitě si nandej tu roušku, krávo, já covida riskovat nebudu,“ řve obtloustlej týpek ve značkovým všem kromě vystupování. Přes prsa má metalickej nápis, křižmo mu visí ledvinka, na krku řetěz. Slečna, na které se kromě šňůr vody neblýská nic, si sundá kapuci, srovná odchlípnutý kus látky, špitne „pardon“ a provinile z ní kape.

„Tak vona mladá paní nic neriskuje, paní ne,“ přisadí si babka ze sedadla za řidičem, protože ji nakrklo, že v Kauflandu došly brambory v akci. Sama má papírovou roušku zmáchanou durch a namačkanou na hraně horního rtu. Nos má venku, zřejmě na slevy. 

Přes uličku hlasitě dosedne muž bandita. Místo roušky má přes pusu kostičkovanou zpráchnivělou utěrku, na očích papírové 3D brýle a na rukou tlusté pletené rukavice. Na sedadlo vedle rozloží ušmudlanou plátěnou tašku, v níž zřejmě vleče komplice. Je mu horko a vlhko, tak si střídavě popotahuje hadr, brýle, rukavice a rozkrok, vrtí se a chrčí. Pak si vzpomene na hygienu, zaloví v útrobách a pocáká si palčáky vodkou. Následně se chopí madla a drží s kabelou pozice, i když nastoupí těhotná paní a chlap o holi.

Jemu neřekne nikdo nic, vypadá totiž, že by je klíďo vzal lahví po hlavě. Metalickej mlčí a zírá do mobilu, babka mlčí, na chlapa si netroufne. Řidič sice nemlčí, protože za jízdy halasně telefonuje a zpívá si, zato nedbá. Slečna stále úhledně krápe, bandita se potí, zbytek vozu šustí a ševelí. 

Trochu čekám, až jednou někdo takhle zpraží mě. Že nejsem dost obezřetná, protože se cestou chytám dveří, klik, madel, sloupů, lamp, parapetů, plotů a málem i klop cizích kabátů. Když se nečapnu, spadnu, a ne, nemám v podpaží krabici chirurgických rukavic nebo dlaně rovnou v dezinfekčním roztoku. To zařídím, až si konečně sednu. 

Že potřebuju na eskalátorech vaši oporu a přes obrubník taky, protože doma jsem vypadla ze cviku a lézt přes překážky už zase neumím. Protahování na koberci mě do terénu nevybaví, potřebuju si nachodit konkrétní trasy se vším tím kolem. A nepauzírovat.

Že hlavou nebo ramenem imrvére vrážím do plexiskla, protože to si trčí na místech, kde ho nevidím a nepředpokládám. Že nevlezu ani do busu, ani do tramvaje, protože jinudy než prvníma předníma to nedám, jenže to je teď zločin zvýrazněnej páskou nebo nálepkami. Tohle rádoby členění orientaci komplikuje, je to další věc v prostoru, na kterou je třeba dávat majzla. Tak se modlím, ať to poberu, ať vůz lícuje k chodníku a družím se prostředkem. S vaší pomocí. Zase. Metry nemetry. 

Dodržuju, co se má, i když si sem tam myslím svý. Nosím roušku, gel, nijak zvlášť se necourám, nečvaňhám a neprovokuju. Jenže přání dělat maximum věcí z domu je sci-fi. Teda já se snažím, ale civilizace mi nerozumí, protože bez auta, rovnováhy a vymakaných nohou mám jednoduše smůlu. 

Prodejny jsou pro člověka s handicapem z ruky, a to i když jsou stovky metrů a s parkovištěm. Jasně, nákup může dovézt kurýr, ale kdyby opatření dodržoval do mrtě, nechá mi tašky u vchodových dveří a nazdar, dotahej si je domů do patra, jak chceš. 

Venku každej volnej zelenej plácek zaplácne dětská skluzavka nebo další nemovitost. Lidi přece do přírody jezdí daleko na kole nebo autem, nechodí pěšky okolím. A pokud omylem ano, rozhodně si nikde nesedaj a nekochaj se. Navíc ze zeleně jen tak ladem nekoukaj žádný prachy.

Rehabka tu sice nějaká je, ale čekačky jsou dlouhý a já si navíc nejsem jistá, jak to umí s obrnou. Polehávání na lůžku a masáž pěnovým míčkem spolu s pilováním kočičího hřbetu mi sice neublíží, ale taky mě to nikam neposune. A po pravdě – zrovna cvičení se v roušce udýchat fakt nedá.

Saunu, bazén a fitko jsem sice viděla, ale obávám se, že to bylo u sousedů. Restaurace, kavárna i cukrárna tu jsou, ale s kým do nich, když lidi odjeli na chatu nebo si grilujou v soukromí zahrad a balkonů. 

No co, družit se stejně moc nemáme, tak zas zkouším osekaně hačat doma. V jedna plus okno. Akorát tu ze mě a mých závislostí kvete už i ibišek.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!