Zákazníci na něj nedají dopustit, navíc je díky názvu skvěle zapamatovatelný. Hugo chodí bos už deset let, ve třech pražských obchodech a na e-shopu příjemně brnká na vzpomínky z dětství a chuť si hrát. V nové dekádě by se rád víc rozběhl i v byznysu, aby to jeho zakladatelka Adéla Kantůrková mohla zkusit kromě jiného i v regionech a za hranicemi. Česko totiž není ve výrobě a vývozu hraček na špici náhodou.
Živit se písmenkama je záludný.
Nevěděla jsem, že chci zrovna tohle. Jenže mě bavilo toulat se ve vlastní hlavě a skládat myšlenky úplně jinak, než po nás chtěli ve škole. Věřila jsem, že psaní je hodně svobodomyslná činnost. Jako že sedím, dumám, usrknu kafe, začnu ťukat do klávesnice, otevřu okno, lednici, hlavu a jedu, než to tak za hodinku sfouknu celý. A protože mě láká nadsázka i černej humor, servítky si brát nemusím a vlastně ani nechci. Ke všemu si mám povídat s lidma a dozvídat se něco novýho, takže nehrozí, že ustrnu, okorám a budu se nudit.
Kávu už připravoval ve výšce čtyři tisíce metrů, na kajaku i v džungli, většinou sám pro sebe, někdy i pro kolemjdoucího. Cestování bez moka konvičky si sice představit umí, ale stejně ji bere i tam, kde si v bagáži jinak rozmýšlí každý gram. Dát si loka pod širým nebem totiž spojuje skoro všechno, co má rád. Přírodu, volnost, pohyb, silnou chuť na jazyku a nějakou tu výzvu před sebou i v sobě. Tomáš Tintěra od loňského srpna praží kávu pro Naturpark 12, pomáhá s cateringy a občas se mihne v kavárně. A zatím mu jeho itinerář včetně převážně pražského a středočeského popojíždění docela vyhovuje i bez divočiny.
V Reveniu už není žádnej nováček, proto jsem ho měla za úkol vyzpovídat, jenže já jsem všechno, jen ne cestovatelka. Pro mě je výlet za hranice všedních dnů třeba těch pár pater do sklepa. Takže i když si tykáme a kafe nás těší oba, váhala jsem, jestli si vůbec budeme mít co říct. Tomáš přijel na motorce přesně na minutu a začal tím, že se ve stávající náladě a vedru nesoustředí a nemá moc chuť mluvit. Tak jsem to riskla a na oplátku se mu po úvodních formalitách svěřila, že já zase neprahnu po tom ztrácet se v dálkách, protože jsem nejradši tam, kde to znám a dobře vím, co můžu čekat.
Co čekat v ordinaci adiktologa, jak těžké je přiznat si závislost, proč reklama cílí na děti a je vůbec zákazník, který se ničím nenakopává, v zájmu firem? Za hodinu toho o směřování adiktologie zaznělo v kavárně na Duhovce spoustu. Přednáška Ondřeje Sklenáře tak na mnoho otázek odpověděla, ale hodně hlubších mimoděk nastolila. Třeba proč některé věci vůbec dopustíme. Trh je totiž bohužel stále v nabídce násobně rychlejší a pružnější než legislativa a dostupná terapeutická pomoc.
Závislost se řadí mezi chronická duševní onemocnění, a tak by se k ní mělo také přistupovat. Má svou kategorizaci i kritéria, podle kterých odborníci zjišťují závažnost i léčebný postup, ale první krok je vždy na závislém člověku, který si ji musí připustit. „Hodně závislých se za svůj stav velice stydí, v paneláku kolem sousedů chodí se sklopenou hlavou. Přiznat si závislost je nesmírně náročné,“ zmiňuje Ondřej s tím, že laicky zvnějšku někoho onálepkovat opravdu nepomůže. „Mnohem důležitější je projevit zájem, prostě být nablízku a naslouchat, možná se pak časem dostanete dál. Nebojte se říct si o pomoc nebo vyhledat podpůrnou skupinu.“ Ale co když blízký nespolupracuje a přestat ani nechce? „I takové příběhy se stávají. Je třeba s tím počítat a nerezignovat úplně na svůj vlastní život.“
Určitě je tam proto, aby šel líp otevřít. Přesněji, aby vůbec šel otevřít.
Takovej ten odchlípnutej rožek od sýra, co vyzývá k tomu, ať si škubnu. Jenže trhám a nic. Obal drží, mnoha kombinacím tahu, tlaku, kluznosti a přísavnosti navzdory. Jo, můžu si vzít nůž nebo klíče, lžičku, kladivo, prostě co je po ruce. Jenže jde o princip. Jakože když už tam ten okraj je, měl by být k užitku. (To sice vylučuje existenci celulitidy, ale víte, jak to myslím.)
Citlivka, plačka, měkejš.
Tak to budu zřejmě já. Nechci bejt, ale jsem.
Všimněte si, že když na veřejnosti zvýšíte hlas, nadáváte nebo se hádáte, je to vlastně cajk. Kolíkujete si terén, nenecháváte si nic líbit, dáváte o sobě vědět. Působíte sebejistě a dospěle, možná i trochu světácky, protože umíte reagovat, stírat, případně křičet.
Zatímco když nejdřív zaraženě mlčíte a pak se vám ze všeho začne klepat brada nebo vlhnout oči, jste za slabocha nebo malý dítě. Ztrácíte kredit i nárok na svůj styl. Měli byste vypnout hruď, napnout síly a něco ze sebe vypotit. Jenže ono to jaksi nejde hned. Zamrznete a jediný, na co v tu chvíli myslíte, je nebejt. Teda ne vysloveně umřít, i když to by asi taky bylo řešení.
Hokej je moje každoroční narozeninová kulisa. Pamatuju si termín mistrovství světa hlavně kvůli tomu a dávno jsem se přestala ptát, proč se něco tak zimního hraje zrovna v květnu. Asi na mou počest.
Letos jsem se zase těšila a chtěla jsem si hlášky zapisovat, jenže bych pak byla jako v práci, takže radši bez notýsku a pěkně napnout uši. A prvně jsem si uvědomila, jak moc chlapská je to hra. Já vím, že stárnu, ale dávám si rozbory před zápasem a najednou mi z nich trčí hlavně statistika. Kdo proti komu hraje a jak si spolu vedou, to ještě chápu, ovšem dál už mi to uniká, třeba jako průřez letopočty nebo stejnými halami s jinými mančafty…
Jsem předvídatelná.
V restauraci si vybírám sezení v koutě, s větším stolkem, lavicí a u okna.
Jako jednomu kousku mi ovšem obsluha nabízí ta nejtitěrnější místa uprostřed tahů do kuchyně a na záchod, kde zleva nedobrovolně poslouchám cizí hovory o nemovitostech a zprava o sportu. Shora na mě šajní zářivka, přirozené světlo je za příplatek. Číšník kolem mě imrvére krouží. Nabízí mi vodu, ještě než dosednu, dezert, ještě než dojím, a tahá ze mě další přání, ještě než si užiju to předtím. Asi mám exkluzivně dlouhý vedení, protože mezi loky a sousty potřebuju pauzu, když už ne soukromí.
A dorazí to rádio. Ticho je totiž na blacklistu.
„Handicap mě už nijak nedefinuje!“ řekl a důležitě se rozhlédl po místnosti.
Hotovej název životopisu nebo nápis na náhrobek. Působí učeně, skoro jako nový náboženství. Ideální do titulků a pro vyvolání pocitu viny u těch, co nemají to štěstí být potřební. Škoda, že nemám trumpetu, do toho zaraženého ticha by se hodila. Tramtadadá! A přineste mi jako zjevně trapně definované židli, nebo mi ty nohy upadnou, díky.
Jasně, nejsme jen soubor nefunkčních orgánů a končetin, ale co s tím dál? Co si pomůžu, když kváknu právě tohle? Budu lepší, silnější, samostatnější nebo snad osobitější? Dám tím najevo, že si se vším poradím sama a že nepotřebuju dejme tomu parkovačku?
Vcházím s úsměvem přes celou hlavu. U recepce si není kam sednout, zvažuju vyskočit na pultík. Elá hop, místo podpisu škrábance od ortézy, to chceš.
O patro výš už židle jsou, jenže jako v divadle. Na těch krajních trůní svetry, prostřední zejou prázdnotou. Místní asi jezdí k moři, kde běhají na pláž obsadit lehátko ručníkem. Nehodlám trhat partu, zasedačka je dobrá destinace. Vystavím tělo světlu z daťáku, vykolíkuju si jednu sesli a hurá na obhlídku. Drinky jsou kde?
Cestou potkám několik milých lidí. Nechce se mi od nich, jenže oni během povídání stojí.
Všichni během povídání stojí, protože se to tak dělá. A co hůř, stojí uprostřed ničeho.
