A je to tu zas.
Než v buse dostanu jízdenku, není si kam sednout.
Umím si říct, jenže mi zrovna bylo tak hezky, že jsem s nikým mluvit nechtěla. Přitom vím, že sázet na to, že mě někdo zmerčí a zvedne se, je fakt loterie. Obzvlášť tam, kde má tři čtvrtě cestujících na hlavě kapuci, v uších sluchátka a oči přilepené na mobilu.
Už popáté se lidé z byznysu, nezisku i úřadů sešli ve Vodafonu nad tématem zaměstnávání. Sdíleli novinky, nápady i neduhy, a vzájemně se tak inspirovali v dalších krocích, aby se v práci mohli potkávat kolegové s nejrůznějšími diagnózami. Jako tradičně došlo i na technologie a možnost si nějakou z nich vyzkoušet na vlastní kůži.
Co nás vyvádí z rovnováhy a proč má smysl vědět, jak ve stresu reagujeme? Kdy zpozornět, dát víc na řeč těla a jak z kruhu přetížení ven? I o tom v kavárně na Duhovce přednášel docent Pavel Harsa, vedoucí klinický psycholog VFN a 1.LF UK. Hodina příjemně nabitá souvislostmi ukázala, že znát fakta a doporučení nestačí. Důležité je se podle nich opravdu zařídit.
A je to tu zas.
Další článek o člověku s handicapem, co se v každé druhé odpovědi tlemí a navrch má hravou přezdívku typu Knoflík, Kečup, Masařka nebo Sumec. Stejnou náladu jedou i fotky, na kterých Masařka zvesela poletuje po kavárnách a Sumec se s Kečupem noří do vln televizní zábavy. A protože to není jen tak, hodlají o tom napsat knihu. To teda bude trhák!
Potřebovala jsem na tiskovku, proto jsem žhavila drát. Takže už vím, kdo nestíhá, marodí, má jen jedno auto (proti dvěma nohám?) a všechno ho dere. A vůbec, proč to chci, vždyť fest sněží a mrzne. A klouže to každýmu.
No jo, no.
Nakonec se uvolil dlouholetej kamarád. Bylo vážně milý konečně nevysvětlovat a nepasovat se do rozvrhu tak, aby se dobrej skutek spáchal v rámci něčeho dalšího. I díky němu jsem nic nemusela rušit, i když moc nechybělo.
No ne, no.
Koukal na mě dost překvapeně.
Oceňuju, že netroubil, negestikuloval, jen se skrz sklo divil.
Asi začnu na prsou nosit výstražnou vestu s nápisem: „Short vehicle, don´t follow me!“ nebo hezky česky: „Nerušit, scházím bez vyzvání!“
Nedělá mi to radost, jenže někdy to jinak nejde.
Vím, že bych jako chodec měla jít výhradně po chodníku. Ten by z podstaty věci měl být vcelku, schůdnej, v rovině a bezpečnej, čili rozhodně klidnější a uhlazenější než silničky v zástavbách a okolí.
Jenže kdoví jestli. Mám totiž neodbytnej dojem, že o podvozek se lidi starají víc než o vlastní nohy.
Na bariérách toho moc magického není. V pohádkách si sice při přesunech vystačí s mlžným oparem, zato ale plaší z kuličky hrachu, půlky království nebo ztracené boty. Turnikety, karusel ani eskalátory tam ovšem nevedou a schody míří výhradně do nebe. Čas bývá do úplňku, pokusy aspoň tři, a když vás něco cvrnkne do nosu, kouká z toho svatba. To v reálu, kdy je princezna na prášku a princ bojuje nejvýš s mrakem, většinou nehrozí. Tím
Baví mě tradice, rituály i pohádky, jen jaksi retro. Hodně retro. Chtěla bych sníh v režii Josefa Lady, světlo z chaloupek a lucerniček, štrůdl, křížaly a dřeváky pod pecí. Úplně to na pohledu na ledničce vidím. Moderní doba má sice vlastní poetiku, respektive smysl pro drama, superhrdiny a vlající pláště pomalu i na mandarinkách, ale snad v nás něco z těch původních malebných Vánoc i zim zůstalo. A kdyby náhodou ne, společné kafe, kakao nebo třeba punč si prostě zkusím vykoledovat.
Obyčejná máma Jindra Landová představila na tiskové konferenci projekt Výtahy do škol. Komplikace, které zažívala na vlastní kůži, zná mnoho dalších rodičů handicapovaných dětí, jež odmítli vzít na školu jenom proto, že jsou na ní bariéry. Projekt má pomoci to změnit. Na webu tedy budou přibývat konkrétní rady, postupy a skutečné příběhy, v plánu je také ověřená mapa českých bezbariérových škol. Těch opravdu přístupných je ale zatím
Co čekat v ordinaci dětského neurologa, čeho si u svých ratolestí všímat a proč jsou skvělí rodiče právě ti, co o sobě pochybují a nedrží pořád fazonu? I o tom byla řeč na říjnové přednášce v kavárně na Duhovce. Klára Brožová, primářka dětské neurologie ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze, publikum vyzvala, ať se nebojí vstoupit do tématu a kdykoliv ji doplnit nebo se ptát. Připravená prezentace tak po chvíli téměř ztratila smysl. Stejně ale bylo živo, protože své místo měl kromě faktů a praktických rad i humor.
