„Ale Google píše, že obrna se s věkem nezhoršuje,“ sdělí mi s nadějí v hlase, a protože se právě protahuju, pošimrá mě zezadu na krku.

„Bfff!“ odpovím mu naprosto jednoznačně. Google rád kecá a na hrátky nemám kdy, dochází mi vzduch. Navíc si připadám šejdrem, jako bych měla jednu stranu těla kratší a širší zároveň. 

„Takže si to taky myslíš? Nepřipadáš mi horší. Vlastně ani starší.“

Šmarjá, proč mi to říká teď, s hlavou mezi koleny? Až se zvednu, budu červená, rozcuchaná a udejchaná. Hotovej důkaz svěžesti, mladosti a krásy. „Hááááá,“ dostanu ze sebe důležitě, když konečně narovnám záda.

„Budeme zpívat? Hááááálí, belí, koně v zelí. A dál nevím, rudá Helí…“

Ještě že ho mám hezkej. Myslím zadek.   To mi blesklo hlavou, když mi paní ve frontě položila obě dlaně právě tam a vší silou zatlačila. Měla jsem jí říct, že potřebuju spíš podebrat, ne postrčit, ale už bylo pozdě. Ztratila jsem zbytky stability a zlomila se v pase. Řidič vyloženě zíral, jak na něj holky letí. Dokonce přijal žádost o ruku a začal mě za ni vehementně táhnout dovnitř.  To

Tak já se teda namaluju, k sukni si natáhnu svetr a jdu. Lístek nesu, občanku taky. Naštěstí se do volební místnosti dostanu bez překážek, to vůbec není běžný. Při pohledu na rozdělení jmen si v duchu přeříkávám abecedu.

„Já vás tu nemám! Kde jste?“

Tady? Situační humor miluju, ale před komisemi jsem hned prkenná, tak radši jen tiše stojím. To a přílišná pozornost mě mění v kvádr, úplně cejtím, jak mi tuhnou nohy a ruce.

„Fakt tu nejste!“

Ve stresu mi ujede oko, což si paní odvedle vyloží jako výzvu. Občas se to hodí, teď do lejster koukají dvě.

Jauvajs! 

Žuchla jsem a dala si dardu do kolen. Zase. A neměla jsem k pádu žádnej důvod. Zase. 

Prostě už jsem nedokázala stát.

Čekám, až mě přejde bolest, nohy začnou mluvit s hlavou a já se budu moct postavit. Jako naschvál si vybavím motivační hesla a koučovací snahu být vědomě tady a teď. Přitom bych dala kdovíco, abych teď byla spíš támhle, třeba v obýváku na koberci. A klidně víc nevědomě, protože cítit ten vnitřní chaos, vydržet ho a neumět si pomoct je fakt mazec.

Prší, chladne, to chce romantiku. Klidně i ve filmech, i když tam je ta holčičí role kouzelně předvídatelná, občas dost neživotná a tou bezstarostností asi i návyková. Hlavní hrdinky vždycky ovládají nějakou kutilskou nebo kuchyňskou věc (vrtačka, sekáček, jogurtovač) a vypadají přitom nenuceně sexy i v drdolu a brejlích. Mají džíny s laclem, po ruce imbus i kladivo a zvládnou odvzdušnit topení. Nikdy k nim neleze nikdo pochybnej štelovat okna, opravovat myčku nebo odečítat vodoměr. A pokud jo, vyklube

To si takhle pročítám knihu o plavání a místo jednotlivých stylů se mi představí Igor. 

Odmalička byl churavej, rozešla se s ním holka. Měl chuť se jít utopit, ale zjistil, že voda má potenciál. Na bazéně potkal Ingrid, která krom prsou dala i znak, takže byla vývojově dál. Otevřela mu oči ohledně kraula a splynutí s hladinou. Vlnám i ženám je holt třeba se oddat, ne s nimi bojovat. Jen tak se dá životem proplouvat se ctí.