Na cvičení ostravských, a vlastně nejen ostravských roskařů neboli pacientů s roztroušenou sklerózou, jsem se těšil. Někteří totiž do porubského střediska volného času dojíždějí nejen z různých částí Ostravy, ale i ze Studénky či Bohumína. Z dřívějších akcí Rosky se znám s cvičitelkou Martinou Gallischkovou, jejím přítelem Jirkou, Bohďou Hrabovskou i její maminkou Helenou.
Cvičení začíná každé úterý v půl desáté. V malé tělocvičně, jinak klubovně číslo jedna v prvním patře, je obsazeno sedm žíněnek. Bohďa Hrabovská má jako pomocníka svou maminku a Aničce, kterou roztroušená skleróza trápí už čtvrtstoletí, pomáhá u některých náročnějších cviků manžel Vlastík.
Zdá se mi, že klubovna je plná tak, že se tu nevejde už ani jedna žíněnka, a nebudu tak muset cvičit a ukazovat, jak nešikovný jsem. Lenošení se však nekoná. „Nechceš se protáhnout?“ ptá se mě Martina a ostatní cvičenci mé váhání vyřeší bleskově. Ani nestačím odložit batoh a už vidím prázdnou žíněnku, kterou mi roskaři nachystali. Teď už je jasné, že to bude pokus o „reportáž psanou na žíněnce“.
Jako cvičenec jsem snaživý a poslušný. Takže se hned pokládám na pravý bok a snažím se dávat kolena k sobě a otáčet hlavu na druhou stranu. Jak a co máme cvičit, to nám říká Martina. Hlava mi nebere, jak si to všechno může, tak dobře pamatovat. Její slova, jak cvičit, jsou jasná, jednoznačná, a navíc je pronáší příjemným hlasem. K tomu hraje relaxační hudba, klavír svými tóny uklidňuje i tak nervní osobu, jakou jsem já. Dokonce získávám pocit, že celou tíhu svého více než metrákového těla opravdu podle pokynů pokládám, a tak trochu i odkládám na žíněnku.
Natahuji ruce jako na pomyslném hodinovém ciferníku, občas nakouknu vedle, co to vlastně mám cvičit. Ztuhlá záda se ale postupně rozhýbávají, začínám se uklidňovat i vnitřně a snažím se soustředit na cviky. Celé to má spád, a tak se ani nenaděju, hodinka v miniaturní tělocvičně je u konce a odnáším žíněnku na její místo v rohu klubovny.
Martina mi vysvětluje, že po cvičení si kamarádi z Rosky většinou dají kávu a jen tak si popovídají. „Zajdeme si dolů do automatu pro kávu, většinou někdo přinese něco dobrého k zakousnutí a probíráme nejen naše starosti, ale i radosti,“ vysvětluje. Když hledám v peněžence drobné a vybírám si mezi kávou černou, s cukrem, nebo bez, praští mě do očí cena kávy. Automat ji prodává za 6 korun. V době, kdy cenovky v obchodech skáčou nahoru neuvěřitelným tempem, mě ta šestikoruna za kafe opravdu zaskočila.
Po cvičení i povídání pro radost
Jeden by čekal, že lidé, které roztroušená skleróza už zbavila možnosti chodit po svých a pohybují se jen s pomocí vozíku, si budou spíše stýskat. Opak je pravdou. Anička, kterou na cvičení doprovází manžel Vlastík, se usmívá a jen naoko se rozhněvá, když na mou otázku, kdo je ve skupině nejpovídavější, ostatní odpovídají jednohlasně, že to je právě ona. „Ale my ji moc rádi posloucháme, je vtipná, sranda s ní je náramná a dobře se poslouchá,“ říkají Lucka s Helenou.
A Martina mě už podruhé vybízí, ať se ptám, ať mám pro ten článek dost informací. „A taky bys nám mohl říct něco o sobě,“ říká Lucka, která chodí cvičit od roku 2013. Vedle ní sedí Zdenka, ta začala chodit na cvičení letos. Abych se trochu představil, tak říkám, že roztroušená skleróza mě provází od roku 1998 a že kromě psaní pro Inspirante ještě učím a že studenti jsou většinou fajn, ale že málo čtou. A pak i roskařům svěřuji, že mou největší starostí je automatický kotel na tuhá paliva, který už tak poškozená nervová vlákna v mém organismu ničí daleko více než ta „svinská“ nemoc. Stížnost na kotel, se kterou se svěřuju každému, koho potkám, je pro mě signál, že už jsem o sobě napovídal dost a měl bych se začít ptát sám.
A roskaři mi pomáhají, ani nemusím vymýšlet otázky. Chválí Martinu Gallischkovou, jak šikovné cviky má připravené, vysvětlují, že dnes začali se zpožděním, protože se zasekla plošina, která vyváží vozíčkáře do prvního patra. „Jsme parta, která se tady ráda schází, a když to zdraví dovolí, tak chodíme ve stejné sestavě. A těšíme se na sebe,“ říká maminka Bohdanky Hrabovské a dodává: „A nemůžeme se dočkat, když má někdo z nás jmeniny nebo narozeniny. To mu přineseme dárečky a posedíme trochu déle“.
Jirka se suchým humorem říká, že když se ženské rozpovídají, občas neví, kdy skončit. S Jirkou se už znám už z výšlapů na Prašivou a jiných akcí Rosky. Sice patří mezi ty, které už nemoc upoutala na vozík, ale působí vyrovnaně, moc toho nenamluví, ale když něco pronese, většinou jde o vtipnou hlášku nebo trefu do černého. A i když se roskaři občas mezi sebou „dobírají“, je to myšleno v dobrém, a škádlení je způsob, jak se lidé s vážným a stále nevyléčitelným neurologickým onemocněním udržují v duševní kondici.
Práce s CNS
Když chci ještě posbírat nějaké ty rozumy, abych napsal o přínosech každotýdenního cvičení, přiznávám Martině, že jsem nervní povaha, která hledá starosti i tam, kde je to úplně zbytečné a neumím se zklidnit. „Dělám cvičitelku nejen pro roskaře, cvičím také jógu a pilates. Když jsem s cvičením začínala, měla jsem ohromnou podporu ve svých předchůdkyních Hance Zavřelové a Janě Grabařové. Cviky obměňuju a řekla bych, že v případě pacientů s roztroušenou sklerózou jde o udržovací cvičení, která by je měla udržet co nejdéle soběstačné,“ vysvětluje Martina. Cviky, relaxační hudba, to vše má přispět k harmonizaci nejen těla, ale i duše. Člověk by se měl zklidnit, uvolnit, přestat myslet na ty své starosti. „Psychika je u tohoto onemocnění ohromně důležitá,“ dodává žena, která žije s roztroušenou sklerózou už 34 roků. A ještě mi připomíná, abych nezapomněl napsat, že těch žíněnek se do klubovny vejde ještě více, takže roskaři rádi uvítají každého nového zájemce o cvičení.
Naše povídání trvá zhruba půlhodinku a nastává čas na loučení. Vzhledem k tomu, že už příští středu se s většinou roskařů setkám na vernisáži v Galerii Mlejn, kde budou vystavovat svá výtvarná díla právě autoři s roztroušenou sklerózou, tak se neloučíme nadlouho.
Že setkání s milými lidmi v klidné a pohodové atmosféře a také cvičení měly na můj (CNS) centrální nervový systém blahodárný účinek, zjišťuji poměrně brzo. Jsem tak v pohodě a bez starostí, že až po příjezdu domů zjišťuju, že jsem nejen zapomněl zajet nakrmit kočku, o kterou se staráme v době pobytu tchána v nemocnici, ale i na knížky, které jsem měl vyzvednout v knihovně…
Fota: Břetislav Lapisz
