Zapomeňte na léčbu prací, ergoterapie umí mnohem víc

Jste v produktivním věku, zdraví, ochotní přijet do Prahy a pomoct s výzkumem jemné motoriky? Pak možná Kateřinu Rybářovou, doktorandku a ergoterapeutku potkáte na Klinice rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN v Praze osobně. Ale i kdyby ne, po přečtení rozhovoru o tom, co všechno ergoterapie při studiu i v praxi obnáší, se možná podivíte, proč už dávno svého ergoterapeuta nemáte.

Může se člověk s ergoterapií setkat i jinde než ve zdravotnickém zařízení?

Může, ergoterapeuti jsou po republice rozeseti mnohem více než kdysi. Pracují ledaskde, ve zdravotnictví, v sociálních službách, v prodejnách s kompenzačními pomůckami, ve školství, v soukromé sféře nebo ve firmách, jako je třeba Škoda Auto, kde řeší ergonomii jak pracoviště, tak i montáže samotných aut. Nově také pronikají do oblastí, jako je adiktologie nebo neonatologie, záběr je opravdu široký.

Ergoterapie se tedy zaměřuje i na prevenci?

Jasně, dokonce už se více posouvá od té terciární a sekundární, tedy od zmírnění dopadů následků onemocnění nebo zabránění rozvoje určitého chování v rizikových skupinách, k prevenci primární, a proto ergoterapeuti například školí zaměstnance ve firmách v úpravě pracovního prostředí. Učí je, jak si nastavit monitor, klávesnici, jaký typ myši používat a podobně.

Platí na vás, že kovářova kobyla chodí bosa?

Jak kdy a jak v čem. Já třeba úplně samozřejmě používám vertikální myš a podložku, protože fakt nestojím o syndrom karpálního tunelu. Mnoho podobných vychytávek se v praxi hodí a já je ráda poradím dál.

Máte nějakou hodně oblíbenou?

Ano, takovou univerzálně použitelnou. Pacienti po totální endoprotéze kyčle nesmějí nohu ohnout více než do pravého úhlu, aby si náhradu nevykloubili, tím pádem si ale nemůžou dobře nandat ponožky, protože nedosáhnou tam, kam potřebují. Sice na to existuje pomůcka, ale tu musí jednak sehnat a taky ji mít u sebe pokaždé, když se obouvají. Proto je dobré vědět, že do tvaru navlékače ponožek se dá srolovat obyčejný ručník. Ten zúžíte a na jednom konci z něj uděláte takové korýtko, na které ponožku nasadíte (jako na nohu, patou dolů). Takhle to opatrně hodíte na zem, strčíte tam palec, zatáhnete za druhý konec, co držíte v ruce, a tím ponožku navlečete. Tuhle praktiku ocení hodně lidí, včetně kamarádek ve vysokém stupni těhotenství.

Když vás tak poslouchám, napadá mě – musí být ergoterapeut sám šikovný?

Když vidím obavy v očích studentů z toho, že něco sami nedovedou, snažím se je uklidnit, že od toho tam přece mají toho pacienta. Mě například hodně oslovuje téma obratnosti prstů a jemné motoriky, a přitom nemůžu říct, že bych v tom sama byla zrovna nejlepší. O to nakonec ani nejde, kromě jiného je důležité spíše umět druhého dobře navést.

A představuju si správně, že většina ergoterapeutů má „to svý“? Že někdo je blázen do ruky, někdo do nohy…?

Přesně tak. Jsou ergoterapeuti, kteří například milují práci se seniory, jiní jsou v terénu, někdo nedá dopustit na své ambulantní pacienty nebo si třeba nedovede představit působit jinde než na jednotkách intenzivní péče nebo na lůžkových odděleních. Jsou specialisté na ergonomii, jiní se věnují hlavně jemné motorice, další víc řeší trénink kognitivních funkcí, jako je paměť a pozornost, každý má navíc svou oblíbenou techniku, kterou při práci nejvíc používá. Někteří se také více specializují na sociální začlenění pacientů, tedy na jejich volnočasové aktivity, a jiní zase naopak na pracovní uplatnění. Možnosti jsou velmi pestré a volba zaměření je pak člověk od člověka.

Dá se vůbec nějak jednoduše shrnout, co ergoterapie je?

Je to jedna z rehabilitačních profesí, která, byť se to nezdá, má v České republice velkou tradici a v posledních letech nabírá i díky výzkumu na obrátkách. Hlavním cílem ergoterapie je, aby každý člověk byl co nejvíce soběstačný a mohl se naplno věnovat činnostem, které potřebuje dělat nebo je dělat chce. Ergoterapie tedy pomáhá dětem, dospělým i seniorům s diagnózou i bez ní co nejlépe zvládat jak každodenní sebeobslužné, tak i veškeré další volnočasové a pracovní aktivity.

Teď v tom teprve pořádně slyším tu terapii!

Ano, dobrý ergoterapeut je hlavně dobrý poradce, který s vámi bude mimo jiné řešit co nejlepší kompenzační strategie, abyste i nadále mohla dělat to, na co jste zvyklá, nebo abyste se díky správným návykům do některých situací naopak vůbec nedostala.

To ale vyznívá úplně jinak než „léčba prací“, kterou si pamatuju z lázní.

S tímto pojmem má ergoterapii spojenou mnoho lidí a my bychom to opravdu moc rádi změnili. Léčba prací je sice doslovný překlad, ale bohužel dost nevhodný, vůbec nevystihuje pestrost naší profese. Je to podobné, jako kdybyste o fyzioterapeutovi řekla, že je masér, vlastně ho tím urazíte. Možná tenhle předsudek vznikl proto, že ergoterapie se v počátcích hodně rozvíjela na psychiatrických odděleních, kde bylo důležité, aby se pacienti hlavně nějak odreagovali a zaměstnali mysl něčím jiným. Ergoterapeuti tak pracovali v keramických, dřevařských, textilních a všelijakých dalších dílnách. Tam pak lékaři a jiný personál nakoukli a spojili si, že ergoterapeut je ten, kdo s pacienty jenom něco vyrábí.

To zamrzí.

Problém je v tom, že většina lidí má tendenci vidět jen výsledek. Nenechá si vysvětlit, co všechno ta činnost obnáší a proč ji ergoterapeut v léčbě vůbec využil. Dnes už jsou spíš než dílny běžnější jiné aktivity jako třeba vaření nebo práce na počítači a psaní na klávesnici, přesto je třeba dát si na takové zjednodušování pozor. Léčbu prací proto prosím už opravdu ne, to je pozůstatek minulosti. Kromě samotných činností při terapii běžně používáme specifické metody, techniky i robotické přístroje.

I tak si myslím, že povědomí o ergoterapii stále není moc velké, nebo se pletu?

Nepletete. Zčásti je to historickým vývojem, komunismus tu zdržel ledacos, včetně celé rehabilitace. Pak se logicky i ergoterapie rozvíjela s určitým zpožděním proti třeba skandinávským zemím nebo Velké Británii. To je dobře vidět na stránkách organizace COTEC, kde je v dokumentech obrovská tabulka Summary of the profession s daty o ergoterapii napříč Evropou. Tam je krásně vidět, že v České republice je zhruba 1400 ergoterapeutů, což je pořád málo, a proto nejsme všude tam, kde bychom potřebovali být.

Ani v médiích nejste tolik vidět.

Ergoterapeuti občas chodí do pořadů typu Sama doma nebo Dobré ráno, ale náš velký sen je dostat se do nějakého seriálu. V těch zahraničních je úplně běžné, že je ergoterapie nějak zakomponovaná do děje, i kdyby jen tím, že se z ní někdo právě vrátil. Něco takového u nás úplně chybí.

To je fakt, přitom se to v seriálech z lékařského prostředí vysloveně nabízí. Tak leda by teď v boomu detektivek nějaký ergoterapeut někoho zavraždil.

(Katka se rozesměje) Myslím, že ergoterapie si pozornost scenáristů zaslouží i bez toho. Jako obor je dost zajímavá sama o sobě, stejně jako některé životní osudy našich pacientů.

Jak to chodí v praxi i na studiích

Kdybych chtěla s ergoterapeutem trénovat jízdu na pražských eskalátorech, budu k tomu potřebovat doporučení lékaře?

Záleží na tom, jaké si najdete pracoviště. Pokud oslovíte ergoterapeuta, který dělá sám na sebe, tak mu zadáte zakázku a zbytek je na vaší domluvě, souhlas nikoho dalšího není potřeba. Ergoterapii můžete čerpat i jako sociální službu, kde se nejspíš neobejdete bez vstupního pohovoru a další administrativy, konkrétní podoba záleží na pravidlech organizace, která ji poskytuje. Když si ale vyberete ergoterapeuta, který pracuje ve zdravotnickém zařízení, což jsem například i já, tak tam to takto napřímo nepůjde. Jako pacientka musíte mít doporučení od vašeho praktického nebo odborného lékaře, s tím vás objednáme na vstupní lékařskou prohlídku k nám na kliniku a teprve po ní navrhneme konkrétní podobu terapie.

Můžu vůbec od ergoterapeuta očekávat práci v terénu nebo dokonce u sebe doma?

Můžete, někdy je to vyloženě žádoucí. Třeba při odstraňování konkrétních bariér v bytě, při nácviku používání kompenzačních pomůcek, pro natrénování nějaké rutinní trasy nebo když se pacientovi doma něco nedaří, protože několikrát upadl a už se bojí. Domácí prostředí hodně pomáhá i při práci s blízkými nebo s rodinnými příslušníky, kterým přímo na místě umíme dobře ukázat, že opravdu mají nechat pacienta, ať se sám oblékne, že to zvládne, byť mu to možná bude chvilku trvat.

Kde zaručeně najdu kontakty a další informace k ergoterapii?

Já všude cíleně odkazuji na www.ergoterapie.cz, oficiální stránku České asociace ergoterapeutů (ČAE), kde jsou informace z oboru jak pro laiky, tak pro odborníky. Na hlavní stránce rozkliknete „základy“ a tam je seznam zařízení, ve kterém můžete zadávat podrobnější kritéria vyhledávání. Momentálně je tam 178 pracovišť, takže zdaleka tam není vše, ale průběžně ho aktualizujeme a rozšiřujeme. Další možností je jít na Národní registr poskytovatelů zdravotních služeb, kterou provozuje ÚZIS, a vyfiltrovat si ergoterapii tam.

Za celou dobu, co se pod dohledem profíků snažím být i s handicapem v co nejlepší kondici, nikoho ergoterapie nenapadla, ani mě ne. Jak moc je tedy běžná mezioborová spolupráce?

To je opět pracoviště od pracoviště. Na naší klinice je spolupráce jednotlivých profesí naprosto samozřejmá. Lékař je tu tak trochu na stejné úrovni jako terapeuti, ať už ergo, fyzio, muzikoterapeut, logoped, psycholog nebo speciální pedagog. Všichni chceme u pacienta dosáhnout konkrétního cíle a dokážeme se domluvit, kdo udělá kterou část terapie či vyšetření, aby se činnosti nepřekrývaly a byl čas na všechno potřebné. Podobně to může fungovat i jinde. Jsou lékaři, kteří vědí, že na určitý typ problému je tu právě ergoterapie, a doporučí ji, některé o to požádá sám pacient nebo jeho blízcí a někde to pořád ještě nemají zažité i proto, že u nich v zařízení ergoterapeut jednoduše chybí.

A čím si ergoterapie získala vás, proč jste se rozhodla ji studovat?

Protože jsem jako dítě vyrůstala na akcích Českého červeného kříže, kde jsem se učila, jak někomu zachránit život, a kde byl vrchol všeho, když pacienta odvezla houkající sanitka. Jenže mě vždycky děsně vrtalo hlavou, co se s tím člověkem děje pak, jaký má po úrazu život dál. A ten, kdo hodně pomůže zvýšit pacientovi kvalitu dalšího života, to je právě ergoterapeut. Ať už třeba tréninkem nějaké činnosti, kterou pacient kvůli úrazu hlavy zapomněl nebo v ní potřebuje znát nějaký nový fígl, buď s konkrétní pomůckou, nebo s běžně používanými věcmi… Na konci střední jsem hodně zvažovala medicínu, jenže tam trvá mnoho let, než vůbec můžete začít pracovat, a taky je tam striktně omezené zaměření. To jsem nechtěla, potřebovala jsem si nezavírat v uplatnění vrátka, chtěla jsem pestrost, kreativitu, volnost.

A tu ergoterapie má?

Jasně. Můžu pracovat s dětmi, s dospělými i se seniory, s lidmi s fyzickým i mentálním postižením, s poruchami vývoje nebo smyslů, s lidmi s vadami řeči nebo třeba s potížemi se soustředěním, je to úplně jedno. Samozřejmě i ergoterapeuti mají specializace, ale není to tak, že když se zaměříte třeba na dospělé, tak už nikdy nesmíte pracovat s dětmi. A zároveň hned po státnicích nastoupíte a pracujete samostatně, nikdo vám nemusí stát za zády. To jsou výhody, na které podle mě hodně studentů slyší.

Musí mít ergoterapeut vysokou školu?

Už dlouho ano, dnes musí být minimálně bakalář, ale pořád ještě potkáte diplomované specialisty, kteří ergoterapii vystudovali na vyšší odborné škole, když to ještě bylo možné… To je na ergoterapii další zajímavá věc, široký záběr znalostí, které cílí na funkční stránku člověka, na to, co je potřeba v běžném životě. To mě při výběru školy taky hodně ovlivnilo. Umíme totiž od každého něco, to klíčové z různých věd a oborů, z anatomie, z neurologie, ortopedie a dalších, akorát v trochu osekanější verzi, protože nikdy nebudeme například nastavovat medikaci nebo léčbu jako lékaři. Zároveň známe věci, které musí umět každý zdravotník, a máme přehled i v sociálních službách a legislativě, díky speciální pedagogice a psychologii dokážeme zase komunikovat s lidmi s různými typy disabilit a zohlednit psychosomatiku…

Přesto pořád dost lidem splývá ergoterapie s fyzioterapií.

Základ těchto profesí je sice úplně stejný, máme asi třetinu výuky společně, ale fyzioterapeuti se zaměřují hlavně na pohyb jako takový. Ergoterapeuta bude zajímat opravdu ledacos, včetně toho, jestli třeba pacienta při pohybu něco nerozptyluje a všechno si dobře pamatuje, jestli jeho výkon neovlivňuje třeba špatně nastavená výška stolu nebo proč mu to jde po obědě lépe než hned ráno. Dokáže zkrátka obsáhnout mnohem víc aspektů, které při tom úkonu hrají pro toho konkrétního pacienta důležitou roli.

Nepanuje mezi fyzioterapeuty a ergoterapeuty určitá řevnivost, například kvůli rozdílnému finančnímu ohodnocení?

To si nemyslím. Obě profese už jsou vysokoškolské, tedy tabulkově skoro stejně, navíc finanční stránka ergoterapie se v posledních letech i díky aktivitám ČAE hodně vylepšila. Dlouhodobě se sice zatím nedaří s pojišťovnami vyjednat například proplácení cest za pacienty mimo pracoviště, ale osvícený zaměstnavatel o tom ví a dokáže si s tím nějak poradit.

Dá se studium ergoterapie zvládnout i s handicapem?

Na to je těžké odpovědět, hodně záleží na tom, jaké konkrétní omezení student má a jak se mu daří ho kompenzovat. Absolvent bakalářského studia musí být připravený na práci se všemi typy pacientů a musí fungovat samostatně, to klade jak komunikační, tak fyzické nároky. Při praktické státnici u nás student například přesouvá pacienta z vozíku na lůžko nebo s ním nějak manipuluje a zajišťuje jeho bezpečnost, takže pokud má sám větší potíže se stabilitou nebo s pohybem, neumím si představit, jak by to zvládl. Máme ale rozhodně studenty s různými specifickými potřebami, třeba se zrakovou vadou, nebo mimořádně nadanou neslyšící absolventku.

Je tedy rozhodující, jak se člověk s handicapem na studium cítí, nebo potřebuje nějaké potvrzení?

Ergoterapeuti, stejně jako všichni zdravotníci, potřebují ke studiu formální potvrzení od praktického lékaře. Tam je jediný limit, a to těžká dekompenzovaná psychická porucha, nic dalšího. Pokud tedy má uchazeč například drobné fyzické problémy nebo některé smyslové vady, sám není v roli akutního pacienta a dokáže pomáhat dál, pak by studiu nic bránit nemělo. Vždycky je to ale člověk od člověka.

Může se laik dostat na užitečný kurz s ergoterapeutickou tematikou, existuje něco takového? Podobně jako si sportovní nadšenec může udělat kurz na trenéra nebo na maséra.

Pokud vím, tak ne. Tady bych byla obezřetná, protože v posledních letech se vyrojila řada pseudoprofesí, které nemají jasně ukotvené legislativní kompetence. Jestli vám někdo slibuje, že po absolvování jejich kurzu budete moct dělat ergoterapii, rychle pryč. Smysl naopak mají kurzy a konference pro rodinné příslušníky nebo pečující, kde vás obvykle naučí konkrétní techniku, kterou pak můžete sama doma třeba jako rodič se svým dítětem praktikovat.

Výzkum, do kterého se můžete zapojit

Sešly jsme se také proto, abychom představily váš výzkum. Je výzkumná práce obvyklou součástí práce ergoterapeuta?

Úplně automatické to není, většina ergoterapeutů se do výzkumu nehrne, bakaláři bývají čistě praktici a rádi pracují s pacienty a jejich rodinnými příslušníky. Díky magisterskému a doktorskému studiu se ale zvýšila publikační činnost, a tím vzrostla i aktivita ve výzkumu a význam oboru jako takového.

Do čeho jste se pustila vy?

Pustila jsem se do něčeho, co by mělo ergoterapii v České republice významně pomoci. Ergoterapeuti se totiž velmi často zajímají o fungování horních končetin a k měření používají standardizované testy. Já jsem se zaměřila na tři testy na jemnou motoriku, které se jak u nás, tak v zahraničí velmi často používají, jsou z těch levnějších, dají se poměrně rychle administrovat a není k nim potřeba žádná licence. Stačí si je tedy fyzicky koupit, tím je mít k dispozici a naučit se s nimi pomocí instrukcí v manuálu správně pracovat. Jenže právě to je v našem prostředí problém.

Proč?

Protože instrukce musí být napsané tak, aby byla jasně daná metodika, jak v kterých situacích postupovat, kam co umístit, co a kdy konkrétně měřit, jaké přesně fráze říkat a podobně. Díky tomu pak terapeuti všude ve světě s testy pracují úplně stejně a správně je vyhodnocují. A to se neděje, protože testy sice mají veškeré možné parametry unifikované, ale instrukce jsou anglicky a terapeuti u nás si je narychlo překládali jen tak na koleni. S klienty pak leccos udělají i změří, ale není to objektivní, nedá se to pořádně porovnávat. Navíc pro některé situace, například když člověku při testování upadne kolíček, instrukce úplně chyběly.

A k čemu je správně vyhodnocený test v praxi dobrý? U pacientů je fajn moct změřit nějaký pokrok, ale co u klientů, tedy mimo zdravotnická zařízení?

Testy využíváme například v ergodiagnostice, při které na žádost úřadu práce hodnotíme pracovní schopnosti uchazečů, můžeme tedy určit, k jakému typu práce se hodí, co je kompatibilní s jejich zdravotním stavem. Nebo si představte, že do montážní firmy potřebujete lidi, kteří jsou rychlí a zruční, aby dobře plnili normy. Když budou muset během pohovoru splnit test v daných kritériích, snadno tak vyloučíte ty pomalejší a neobratné.

Aha, jasně. Ale ať se neztratíme v překladu…

(Katka se rozesměje) Ano, zpět k výzkumu a k překladu. Přesné a jednoznačné instrukce v manuálech jsme vychytali technikou zpětného překladu, zahrnuli jsme do nich i některá nová pravidla z pilotního testování a z velkého dotazníkového šetření v České republice i ve Slovinsku, kde jsem zrovna byla na zahraniční stáži. Manuály jsou už publikované a jsou volně k dispozici na webovkách naší kliniky. Ke dvěma z nich i videomanuál, ke třetímu se teprve chystá. První část výzkumu je tedy hotová.

A ta druhá?

Kromě manuálů jsou u všech tří testů zastaralé a nedostatečné normy z Ameriky 50. let, které nemusí být adekvátní pro české prostředí. Já už mám totiž výkony lidí v testech poměrně v oku, protože jsem je dělala mnohokrát a poznám, že je někdo pomalý, i když mi vychází opak. V druhé části svého výzkumu chci proto stanovit aktuální normy pro současnou českou zdravou populaci v produktivním věku, tedy pro muže a ženy od 20 do 64 let včetně. Data se ale sbírají pomalu, na stanovení norem potřebuji relativně velký vzorek, minimálně 540 lidí. O výzkumu dáváme vědět všude, kde to jde, na sociálních sítích, přes kolegy i přátele, a já moc děkuju každému, kdo informaci šíří dál.

Teď nevím, jestli mi má být líto, že se nemůžu zúčastnit, ale pojďme si shrnout to, co by případný zájemce o účast ve výzkumu měl vědět.

Veškeré aktualizované informace k průběhu testování, včetně termínů a kontaktů, jsou na speciálním webu. Testování trvá 60 až 90 minut, probíhá u nás na klinice a jste při něm jen vy a ergoterapeut, součástí je i dotazník s několika jednoduchými zaškrtávacími otázkami. Kromě věku a profese nás zajímá třeba i to, co děláte ve volném čase. Každý test se dělá třikrát za sebou, protože když si například při testování špatně sednete, může to váš výkon ovlivnit, zároveň se tím i ukáže vaše schopnost tolerovat určitou zátěž.

Záměrně jsem se názvům testů vyhýbala, abych se nezamotala do angličtiny, ale teď je na ně ten správný čas.

Při Devítikolíkovém Testu (NHPT) zastrkáváte kolíky do otvorů v desce a pak je vyndáváte a vracíte zpět. Při Purdue Pegboard Testu (PPT) umisťujete menší kolíky do otvorů v desce a pak kolíky kompletujete s trubičkami a podložkami. A při Box and Block Testu (BBT) přehazujete kostky z jedné strany krabice na druhou. Není třeba se ničeho bát, ergoterapeut vám všechno vysvětlí a ukáže, vás to tak kromě času, energie a ochoty nic stát nebude.

Je něco, co se jako výsledek výzkumu rýsuje už teď?

Naprosto zřejmá je závislost obratnosti rukou na věku i na pohlaví. Je jasné, že ve dvaceti jste jako zdravá mladá žena násobně rychlejší než v padesáti. Také se nám podařilo významně zvýšit tzv. inter-rater reliabilitu, která ukazuje, nakolik se dva různí terapeuti shodnou na hodnocení jednoho člověka.

Co se bude dít, až výzkum dokončíte a stanovíte normy? Musíte si je například nechat nějak schválit?

To je velmi dobrá otázka. Výzkum je potřeba publikovat v kvalitním odborném časopisu. To, když se povede, máme vyhráno. Pak už s českými normami budou moct pracovat všichni po celém světě.

Našlo se pár zájemců i díky Světovému dni ergoterapie, který je každý rok 27. října?

Ano, v ten den jede osvěta naplno. Každý dává o ergoterapii vědět podle svých možností, někdo „jen“ sdílí příspěvek nebo odkaz na sítích, někdo třeba natočí o své práci zajímavé video, v nemocnicích můžete narazit na tematické stánky nebo nás možná potkáte venku na stáncích poblíž našich pracovišť. Fakt napínáme všechny síly, aby povědomí o ergoterapii proklouzlo úplně všude, do ordinací i jen tak mezi lidi… Ale já k tomu žádný speciální den nepotřebuji, mě ta práce nesmírně naplňuje a musím se přiznat, že bych o ní dokázala mluvit hodiny a hodiny.

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!