V poslední době málo spím. Cítím se přehlcená všemi facebooky, instagramy a koronavirem. Nyní více než kdy jindy hledám „zlatou střední cestu“ mezi zdravým rozumem a emocemi; mezi informovaností, přehledem a sebepéčí, odpočinkem. Nemusím celý den viset očima na zprávách, abych věděla, že situace v naší republice není dobrá a nezlepšuje se. Kdybych se ale problematikou měla zabývat do hloubky, asi by mi „hráblo“. Tuto úlohu přenechávám lékařům, epidemiologům a vládě. Jak to ale doopravdy praktikovat?
Snad nebude příliš velké klišé, když řeknu, že koronavirus poukazuje na něco, co se jako jednotlivci fungující ve společnosti musíme naučit. A to vybalancovat naše strachy s nadhledem. Naše očekávání s realitou. Aby bylo jasno, koronavirus na nic nepoukazuje; on tu prostě je. Ale psychologové říkají, že krize je příležitost. Tak proč toho nevyužít? Jde mi o to, že jsme každodenně nuceni být na příjmu. Kontrolovat maily, zvedat telefony. Makat od nevidim do nevidim a do toho si ještě udržovat všeobecný přehled. Proč? Abychom o nic nepřišli a „byli cool“. A je jedno, jestli vám je dvacet, nebo padesát. Pořád chceme být mladí a „free“.
Příklad? Já dneska byla úplně free. Ztratila jsem klíče a myslela si, že mě trefí. Začala jsem brečet, pobíhat venku a oslovovat lidí, zda ten můj poklad někde neviděli. Nakonec se vše vyřešilo (děkuji staršímu pánovi, který klíče náhodou našel), ale pocit úlevy se nedostavil. Měla jsem výčitky a strach, že se to stane znovu. No nedali byste mi facku? A to je myslím alarmující i na širší úrovni. Neumíme odpočívat, vypnout hlavu. A proto jsou tolik rozšířené různé workshopy zvládání vzteku, jóga, koučování. Je to z extrému do extrému. Na jedné straně produktivita a na druhé „přítomnost, srdce, balanc“. No, tak snad mi prominete, když vypnu mobil a půjdu spát. Produktivně. Protože mozek nikdy neodpočívá a i v noci nás zahlcuje sny, „vnitřní realitou“. Tak třeba se jednoho dne z téhle šlamastyky jménem koronavirus probudíme…
Foto: Pixabay
