Tak já se teda namaluju, k sukni si natáhnu svetr a jdu. Lístek nesu, občanku taky. Naštěstí se do volební místnosti dostanu bez překážek, to vůbec není běžný. Při pohledu na rozdělení jmen si v duchu přeříkávám abecedu.

„Já vás tu nemám! Kde jste?“

Tady? Situační humor miluju, ale před komisemi jsem hned prkenná, tak radši jen tiše stojím. To a přílišná pozornost mě mění v kvádr, úplně cejtím, jak mi tuhnou nohy a ruce.

„Fakt tu nejste!“

Ve stresu mi ujede oko, což si paní odvedle vyloží jako výzvu. Občas se to hodí, teď do lejster koukají dvě. 

Potřebovala bych se něčeho chytit, udělat pár dřepů nebo se prokrvit jinak, ale nemám na to koule. Navíc chci být nenápadná. Když si teď řeknu o oporu a pauzu, bude to trvat třikrát dýl, začne se mi chtít na záchod a vůbec… 

„Vidíte, jste tady!“ sdělí mi dámy vítězoslavně, zatímco se snažím udržet tělo i myšlenku.

Za zástěnou zjišťuju, že vložit titěrnej a měkkej papír do obálky stejných kvalit je vyloženě výzva. Nemusím spěchat, ale stejně mě to zaskočí. Možná by mi někdo mohl asistovat, když lejstro otočím psaným dolů. Jenže jak, když ho do ruky nedokážu vůbec vzít?

Nakonec to všechno dám s grácií. A snad mnohem míň v hledáčku, než jak se většinou cítím. 

Cestou domů mi běží hlavou, kolikrát musím venku dělat věci, na které nemám náladu. Říkat si o pomoc, nechat si podat ruku, hledat židli, sedět stranou, když ostatní stojí. Předvídat něco, co se asi nestane, a porovnat se s tím, co jo. Pořád skenovat terén pod nohama i kolem sebe.

Dlouho jsem žila v tom, že to k dospělosti s obrnou patří. Pak jsem doufala, že mi s někým po boku bude líp. A totéž si zjevně myslí i společnost, byť svým osobitým způsobem. Bariéry sice nezbourá, zato nominuje někoho, kdo má od všeho klíče nebo umí najít hasiče.

Nic proti pečujícím, nejbližším, láskám, kamarádům nebo třeba kolemjdoucím. Já bych vás fakt neměnila, ani ty společné frustrace a záchvaty smíchu. 

Ale míň bariér by znamenalo i míň vynucené pozornosti a oprašování. 

A tím pádem míň života v křeči. To je prostě jasná volba.

Tak proč si ji nemůžu zvolit?

Foto: Pixabay

Picture of Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přezkáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ