Ťuk, ťuk, ozvalo se ve chvíli, kdy jsme s maminkami zrovna zuřivě máchaly padákem ve snaze sfouknout hruštičku z jednoho známého lidového říkadla. Ve dveřích stála vedoucí pracovnice místního domu dětí a ukazováčkem mi naznačila, abych na chvíli nechala plyšovou hrušku zmítající se v padáku napospas ostatním maminkám a vyrazila za ní. Za dveřmi stála delegace. Ale nebyla to ta, na které jsem byla až dosud zvyklá v rámci různých kontrol naší pracovní činnosti. Trojice dospělých žen, muž v modrém sáčku a pět dětí různého věku, přičemž tomu nejmenšímu bylo odhadem pár měsíců. Děti nesměle těkaly očima po chodbě plné fotografií z akcí, kroužků a táborů, které Dóza provozuje, a Ilona na mě sypala informace ohledně jejich zařazení do lekcí, které jsem měla vést po obědě. S dětmi jsme se alespoň představili, podali si ruku a s příslibem toho, že se po obědě uvidíme, jsem opět zaplula do cvičebního sálu, kde mezitím sfoukly maminky s dětmi hrušku. Pokračovala jsem v lekci a snažila se kamuflovat slzy, co se mi draly do očí.
Člověk je vidí v televizi, novinách, ale takhle napřímo dostává situace, která se teď odehrává nedaleko naší země, úplně jiný rozměr. Už to nejsou jen děti, jež utíkají před válkou z Ukrajiny se svými maminkami, mnohdy pouze s taškou nejnutnějších věcí. Už to jsou konkrétní holky a kluci, které znám jejich jmény a možná ještě před pár týdny navštěvovali podobné kroužky ve své zemi. Proti ostatním lektorům z jiných kroužků máme my, co vedeme kroužky pohybové, nespornou výhodu v tom, že moc nevysvětlujeme slovně, ale spíš ukazujeme. Byla jsem nicméně klidnější, když mi do první hodiny přišla pomoci tlumočnice. Ani ne tak kvůli mně, jíž až dosud stačil v jazykové výbavě „čemadan“ a „sabaka“, ale především kvůli těm malým dětem, které se najednou ocitly v neznámém prostředí s cizími lidmi, co navíc ani nemluví jejich řečí. Doprovázely je ještě starší dívky a ta maminka s miminkem.
Skupinka Žížalek, jak se kroužek malých tanečníků školkového věku jmenuje, přijala nové děti jako každého, kdo do hodin naskočí v průběhu roku. Po pár minutách se nové děti rozkoukaly a zapojily do naší hodiny. Vše pozorovala i maminka s miminkem a já posléze zjistila, že kloučkovi je sotva měsíc. „Vždyť ta paní je ještě v šestinedělí!“ blesklo mi hlavou a stěží jsem zadržela slzy. Do následující skupinky starších děvčat mi rovněž přibyly dvě dívenky z Ukrajiny a i ony se s chutí zapojily do taneční lekce. Snažily se pochytit a zopakovat všechny naše kroky a zvládly i jednoduchou sestavu. Do dalšího týdne už jsem šla s vědomím, že vím, co mě čeká… Jenže kromě dětí z předchozího týdne přibyly další nové a moje skupinka se rozrostla téměř na dvojnásobek.
S rostoucím počtem dětí ve mně začaly růst i otázky, jak se celá situace odrazí v našem běžném životě, v němž karty v posledních letech míchal Covid. Zvedla se obrovská vlna solidarity, což mě utvrdilo v tom, že to s námi není zase tak špatné a lidé kolem nás nám nejsou lhostejní. Jenže každá mince má dvě strany a s otevřeným srdcem bychom měli mít otevřenou i mysl. Jako manželku pneumologa mě nemohla před lety minout informace o zvýšeném výskytu tuberkulózy ve východních zemích a situace tam proti našim zeměpisným šířkám není úplně příznivá, ani co se týče dalších chorob. O tuberkulóze se někteří domnívají, že už prakticky neexistuje a potkat se s ní můžou maximálně ve filmu pro pamětníky. Prostředí plicní léčebny a útrapy s TBC krásně demonstruje můj oblíbený film Učitel tance, který odráží dobu, kdy byla tato nemoc hojně rozšířená i v naší populaci a až následným očkováním a účinnou léčbou se podařilo počty pacientů snížit na minimum. To však neznamená, že tu není, a svědčí o tom i fakt, že se s ní běžně ve svých službách na plicním oddělení setkávám. Ale to mám na sobě tunu ochranných pomůcek a v izolačním pokoji, kde tráví pacient i několik měsíců, se zdržuji pouze na nezbytně nutnou dobu.
Ještě před pár týdny jsem si musela dělat před cvičením s dětmi antigenní test, abych mohla vůbec vstrčit svůj negativní nos do tanečního sálu, a nyní mezi ně živelně integrujeme děti, u nichž ani nevíme, zda jsou očkované proti běžným dětským nemocem. Vízum strpění bohužel právně komplikuje takzvanou depistáž, která má za cíl diagnostické vyšetřování určité části populace, jež je prokazatelně více ohrožená výskytem určitého onemocnění. Samozřejmě jsem všemi deseti pro, abychom lidem prchajícím před válkou pomáhali, zajistili pro ně důstojné bydlení a věci běžné denní potřeby, nabídli jim práci a dětem vzdělání. Jen při tom všem dobrodiní musíme myslet i sami na sebe, zda je to naše počínání bezpečné. Vždyť to je součást každé bezpečnostní instruktáže výletní lodi nebo letadla. Nejprve nasaďte záchrannou vestu sobě a až potom pomáhejte ostatním.
Osobně si nedokážu představit, že bych ze dne na den přišla o všechno a místo domu se zahradou mi zbyla v ruce igelitka s nejnutnějším základem, dvě vyděšené děti, muž někde daleko v domovině bránící to, co ještě zbylo, a my v úplně cizí zemi odkázaní na pomoc neznámých lidí, kterým ani pořádně nerozumíme. V tu chvíli by mi bylo vzdělání, pracovní postavení a konto v bance, ke kterému se nemůžu dostat, úplně k ničemu. Nesuďme tedy lidi, kteří k nám přicházejí, aniž bychom znali jejich příběhy, a nezáviďme jim těch pár věcí, které jim někdo dal, protože jiní jim možná vzali úplně všechno.
Tuberkulóza (TBC) je celosvětově rozšířené onemocnění způsobené Mycobacterium tuberculosis komplex (Kochův bacil) a podléhá hlášení a povinné léčbě. Přenáší se především kapénkovou infekcí, kontaktem s nemocným a riziko přenosu stoupá s množstvím a četností expozice. Nejzávažnější zdroje jsou tedy v rodině, kde jsou osoby v častém kontaktu s nemocným. U dětí je průběh primární formy TBC obvykle zcela bez příznaků. To znamená, že nekašlou, nehubnou, nemají teplotu, nepotí se, nejsou unavené a mají normální chuť k jídlu. Onemocnění odhalí teprve rentgen hrudníku. Léčba patří zásadně do rukou specialisty, pneumologa, a jejím cílem je vyléčit nemocného s TBC, zachovat kvalitu života a produktivitu, zabránit úmrtí na aktivní TBC, předejít pozdním následkům, zabránit recidivě onemocnění, minimalizovat přenos TBC na ostatní a zabránit vzniku získané lékové rezistence. I když je plicní TBC nejčastější formou, může postihovat prakticky kterýkoliv orgán nebo tkáň. Diagnostika TBC je založena na pozitivní epidemiologické anamnéze, snímku hrudníku, tuberkulinové zkoušce, bakteriologickém průkazu, biopsii a histologickém vyšetření a pomocných vyšetřovacích metodách. K léčbě se používá kombinace antituberkulotik a trvá minimálně 6 měsíců. V České republice je dostupné očkování (kalmetizace), které není od roku 2010 součástí povinného očkovacího kalendáře a očkují se jen novorozenci z rizikových skupin, například přicházejí-li spolu s rodiči ze zemí, kde je vyšší výskyt TBC než u nás.
LEBL, JANDA, POHUNEK, et al. Klinická pediatrie. 1. vydání. Galén 2012, s. 449–455.
KŘEPELA, DOLEŽALOVÁ. Tuberkulóza pobřišnice u čtrnáctileté dívky. Pediatrie pro praxi [online]. 2011, roč. 12, vol. 1, s. 39–41.
Foto: Pixabay
