Jednou dolů, prosím #perplexveměstě

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Zapíchnu se u eskalátorů, narovnám respirátor, vlasy, ramena a záda. Ověřím si, že nemám něco na obličeji nebo na šatech. Kolem mě protejká celkem dost netečných a spěchajících cestujících. Usměju se, nakročím do davu, naladím hlasivky. Lidi kolem mě dělají obloučky a koukají sterilně dopředu. Nejsem zloděj, žebrák ani špína, ale během vteřiny si tak připadám. Nádech, výdech. 

Musím vyřadit všechny, co se sami šourají a působí nestabilně, lidi ověšené dětma nebo taškama, cestující s očima přilepenýma na mobilu nebo v rauši se sluchátkama, sprintery a slizouny. Nádech, výdech.

Stojím tu už sedm minut, bez nálady a bez odvahy. Oslovila jsem pět lidí. Jeden mě poslal kamsi, že když to nedám, tak mám sedět doma, druhý mě nasměroval k výtahu do sousední pražské čtvrti, dva dělali, že mě nevidí, a poslední spěchal do práce, sorry.

Tak, dámy a pánové, lekce jedna. Pokud někdo stojí u eskalátorů a potřebuje pomoct, činí tak proto, že chce do metra a že vyloučil všechny ostatní možnosti. Odkázat ho jinam není fér. Těžko vám budu na potkání vykládat, že když venku prší, cesta k výtahu rázem není ani lepší, ani bezpečnější. Nehledě na to, že je většinou dost nepřehledná a zbytečně dlouhá.

Lekce dva. Pokud pomáhat nechcete nebo nemůžete, shrňte to jednou větou, nerozmazávejte to a běžte dál. Nepotřebuju vychovávat, nechat si nadávat nebo poslouchat výmluvy. Já vím, že vám může být trapně, ale nic s tím dělat nebudu. Potřebuju sjet. Schody, ne sebe. A slovu nechci rozumím dobře, tak klid.

Lekce tři. Zapíchlá na schodech mám vážně myšlenky jen u vlastního těžiště a rovnováhy. Nehledám kamarády, sexuální dobrodružství nebo novou pracovní příležitost. Potřebuju jen popojet. Klidně v milé společnosti, ale pokud chcete cestou nakupovat nebo pokračovat v hovoru, prosím, já de facto využiju jen vaši paži a schopnost vzpřímeně stát.

Během čekání se zdrcnu o několik centimetrů. Připadám si hloupě a bezmocně. Vy stejně dolů jedete, tak proč je potíž vzít mě s sebou? Zabouchám na dispečera. Vyleze paní ještě vyděšenější než já. Když ji požádám o ruku, vykoktá něco o tom, že právě střeží ostatní cestující a že na kameře hlídá kohosi nevidomého. Nazdar bazar.

Lekce čtyři. Nevidomý cestující je kouzelné zaklínadlo těch pracovníků stanice, co nechtějí pomoct nebo opustit plac. Jsem prostě postižená úplně blbě. 🙂 Samozřejmě nic proti dispečerům ani těm, kteří zrovna potřebují pomoct. Kdyby tam fakt někdo byl, já bych počkala. Jenže jsem nedostala šanci. Nádech, výdech.

Jeden odvážlivec se mě chopil po devíti minutách. Ani jsem neměla sílu se usmát, vysoukala jsem ze sebe pár instrukcí a klesala nástupišti vstříc. Najednou se mému pomocníkovi na záda nalepí tři bratři. Nechápou, že se mnou stojí a cloní. S omluvou to vysvětluju, ale marně. Chlapci se tváří, jako bych měla záděru, a dokonce zkoušejí, jestli by mě nešlo líznout z druhé strany. 

Lekce pět. Všem, kteří mají pocit, že jim metro v intervalu po minutě a půl zachrání život: když ze schodů slítnu kvůli nim, nestihnou ani tenhle vlak, ani ty další. Nenechám se zrakvit jenom proto, že někdo chodí pozdě nebo ho baví předbíhat. Mně to přijde logický, ale možná je to zastaralý. 🙂

Nezdá se to, ale když to ve městě nejede, jak má, jsem nejen perplex, ale i zoufalec. Někdy si to jen tak zkuste. Postavit se u schodů, lovit, vysvětlovat a čekat. Zjistěte, jak se budete cítit, co budete říkat, jak se najednou uvidíte očima jiných a jak dlouhá rázem taková jízda podzemím je.

A to jsou eskalátory jen jednou z překážek, co ovlivní můj den. Lidi mě dostávaj pořád ještě víc. Jen nevím, jestli je to vždycky dobře.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!