Lukáše Hrubého znám jako fajn šéfa, vnímavého psychoterapeuta a zkušeného lektora a supervizora. Svůj dosavadní profesní život věnoval práci v organizaci Podané ruce, působící na Moravě a pomáhající lidem s různými druhy závislostí. Kolegové ho často oslovují Carlosi a v současnosti je odcházejícím ředitelem Olomoucké a Zlínské sekce. Covidové období mu přihrálo více klientů s partnerskými problémy a to byl impulz pro výcvik a pokračování v praxi na poli párové psychoterapie. Říká, že je „fanoušek vztahu“, a to evidentně nejen jako párový terapeut. Lukáš také vyzdvihuje vztahy, pokud jde o jeho vlastní duševní rovnováhu. Charakteristické je pro něj vymýšlení scénářů a projektů, ať už pro sebe nebo pro pomoc druhým. Carlos umí takový projekt proměnit v realitu. Aktuálně například v Olomouci vzniká terapeutické centrum pro děti a dospívající.
Říkal jsi mi, že už bys nechtěl jinak než pracovat s páry, že tě to ohromně baví. Co je tak skvělého na párové psychoterapii?
Baví mě ta možnost okamžitě ověřit subjektivitu dvou světů. Když pracuješ s klientem sama a říká ti něco o své partnerce, tak tam je jen jedna výpověď a nikam dál se nedostaneš. Ve chvíli, kdy je v terapii i druhý partner, můžeš se zeptat přímo jeho a získat výpověď druhé strany. Můžeš pracovat rovnou s tím, co se v terapii děje, jak se potkávají dvě subjektivní reality, a ta dynamika je skvělá.
Ale může se stát, že se pár začne hádat a co děláš pak?
V rámci výcviku jsme měli celé jedno dvoudenní setkání na tohle téma. Učili jsme se, jak zacházet s páry v konfliktu, jak to ustát a pojmout konflikt jako téma v terapii. Hodně mi také pomáhají zkušenosti z předchozí praxe. Tím, že jsem pracoval s uživateli drog, kteří byli hodně ve svých vnitřních i vnějších konfliktech, tak mě ta naštvaná energie neděsí a nevyhazuje z terapeutického křesla. Vnímám konflikt jako součást terapie, jako téma, které je dobré prozkoumat. Většina párů totiž nepřichází do terapie, protože jsou v pohodě a chtějí být v ještě větší pohodě. Většina párů přichází právě v konfliktech, je to taková vstupní brána k tématům.
S čím vším tedy páry na začátku terapie přicházejí?
Páry přicházejí s tím, že jsou v nějaké fázi konfliktu, nedorozumění nebo odcizení. A ten vnitřní postoj často je, že za to může ten druhý. Kdyby se ten partner o kousek víc snažil, tak ona by byla v pohodě a obráceně. Koukají na toho druhého, vidí jeho chyby a nedostatky a nejsou moc u sebe. Je to velmi častý vstup do terapie. Vnitřní dynamika se rozehrává s tím, že se ukazuje pomyslným prstem na druhého. Učíme se s páry zůstávat u sebe, v subjektivní realitě a výpovědi, že já to nějak cítím.
Říkám si, že často je člověk tak přesvědčený o své pravdě, že to trvá dlouho, než začne přemýšlet tímhle způsobem.
Ano, někdy to trvá dlouho. Někdy to naopak zacvakne velmi rychle a objeví se jim nová cesta, nový způsob, jak spolu komunikovat. Je to různé. Zkouším oba v páru přivést k sobě, aby mohli začít říkat „já cítím“ nebo „já potřebuji“. Už neříkají „ty mi to děláš“. Tohle je pro pár zajímavý zážitek a oni po dlouhé době slyší, co sami potřebují, a někdy zaslechnou, co potřebuje i ten druhý, a to už je začátek cesty.
Nejsem v párové terapii od toho někomu stranit
Přijde mi těžké vybalancovat, abys někomu nestranil. Jak s tím pracuješ?
To je právě důvod, proč by měl člověk projít párovým výcvikem. Potřebuješ si totiž sáhnout na svoje vzorce chování, přenosy, aby sis uvědomila, proč najednou máš k jednomu z páru větší sympatie než k druhému. Umět to vidět, zastavit a odfiltrovat, abys tam nepřenášela to své. Také je dobré si říct, že jsi primárně fanoušek vztahu, že tam nejsi od toho někomu stranit, ale pomoci páru prozkoumávat a svobodně objevovat.
Rozumím, zní to všechno tak živě a dynamicky a je vidět že tě to baví.
V párové terapii je jeden zajímavý moment, který mě hodně baví. Když se v terapii daří, tak začne být pár hravější, partneři jsou odvážnější a chtějí experimentovat. Je to super moment. Samozřejmě, že přijdou období, kdy se páru nedaří být v napojení, ale většinou se scénář nesehraje už tak dramaticky a partneři se rychleji vrátí do rovnováhy. Umějí si už říct, co se jim stalo, lépe tomu rozumějí a nemusí se obviňovat. Je tam větší prostor pro pochopení. Také mohou projít nějakým procesem hojení a úlevy. Pak mohou jít dál.
A co když z toho vyplyne, že už spolu pár být nechce?
Mám aktuálně v terapii takový pár, který už ví, že jdou od sebe. Mají se rádi, ale nemohou být spolu v jedné místnosti. Zůstávají v terapii, protože chtějí pochopit, co se mezi nimi odehrálo. Jdeme vlastně tradičními terapeutickými cestami, které jim pomáhají podívat se s odstupem na to, co spolu vytvářeli. Velmi je obdivuji za to, že setrvávají v terapii i v tomhle momentu.
Lidé obyčejně v takové chvíli cítí, že už by se mohli vrhnout na novou cestu, chtějí to staré rychle uzavřít. Čím to, že se někteří rozhodnou zůstat v terapii?
Ta motivace jít a setrvat v terapii je pro mě vždy fascinující. Možné zisky z terapie jsou ohromné. Nemusím se pak třikrát točit v nějakém kruhu a zopakovat si to samé, s nějakou naivní vidinou, že tentokrát to vyjde. Máme šanci vstoupit do následujících vztahů už s novým pohledem a uvědoměním.
Sexualita se mění v průběhu vztahu
Jak moc se v párové terapii řeší intimita a sexualita?
Intimita a sexualita se samozřejmě mění v průběhu vztahu, tím, jak stárneme nebo například po narození dětí. V průběhu času se taky mění preference i chtěná četnost. Často je to pro páry těžké téma. Nikdo je nenaučil o tom mluvit a je tam hodně nevyřčených předpokladů, které mohou narážet. Ale v párové terapii se tohle téma musí objevit.
Co když o tom klienti sami nezačnou, znamená to něco?
Může to být projev jejich obrany nebo studu, nebo třeba nevědí, že by vůbec mohli o tom mluvit. Oni samozřejmě mají právo o tom nechtít mluvit, třeba to pro ně v ten okamžik není nosné. Ale my terapeuté musíme mít v sobě nějakou terapeutickou drzost, ptát se na tyhle věci.
Práce s páry nebylo tvé původní zaměření. Jak ses k tomu dostal?
Během covidu, když zůstávali lidé doma, tak se akcelerovaly problémy uvnitř rodin. Klienti se na mě začali obracet se vztahovými, partnerskými problémy. Já jsem s nimi začal pracovat intuitivně, ale chtěl jsem se v tom dovzdělat. Tak jsem si hledal možnosti a v té době se právě otevíral výcvik. Zapadlo to do sebe. Přihlásil jsem se a vzali mě. Bylo to pro mě životní rozhodnutí se s chlapy (lektory výcviku) potkat. Neuvěřitelně mě ten výcvik k párové terapii přitáhnul. Přišel jsem na to, že mě to baví, že je to celý nový svět, který je dynamický a barevný. Také z druhé strany jsem si uvědomil, že samotná adiktologie mi už tolik nestačí.
Přijde mi skvělé, že i po tolika letech v adiktologii zkoušíš něco nového. Čerpáš ze zkušeností, které máš?
Ano, určitým způsobem na tom stavím. Ono je obecně málo párových terapeutů, natož pak těch, kteří rozumějí i závislostem. Já nabízím spolupráci párům, kde je součástí jejich příběhu i nějaká závislost. Tím pádem zůstávám jednou nohou v adiktologii.
Na důchod bych chtěl obeplout Středomoří
Jako psychoterapeut dobře víš, jak moc důležité je relaxovat. Z čeho čerpáš energii?
Určitě jsou to vztahy. Dělá mi dobře, když mohu být v sytících vztazích. Pak mám doma nově tři kočičky, tak pozoruji ty pobíhající chlupatý tělesa. Samozřejmě je pro mě důležitá rodina, máme tři děti. Ale taky mám rád samotu. Zašívám se na malé zahrádce, kde se rýpu v hlíně. Většinou mi úrodu sežerou slimáci, ale o to vlastně vůbec nejde. Jde o ten proces, o to, že si tam prostě sedím a koukám do zeleně. To mě baví hodně. No a znáš mě, mám rád jachting. Je to o tom vytrhnout se úplně z rutiny a na týden být někde na moři. Je to taková časová nika, která mi dělá dobře.
Co si pamatuji, tak jsi jezdil na moře třikrát i čtyřikrát ročně. To stále platí?
Ano, to platí. A říkal jsem své ženě o možnosti odjet na důchod, ideálně třeba už za rok. (směje se). Měli bychom vlastní loď a strávili na ní třeba dva roky. Obeplouvali bychom Středomoří, vždy bychom někde zakotvili, napsali to dětem a ty by za námi mohli přijet. Musíme ještě počkat, až budou dospělé, ale tohle by se mi líbilo.
Jak se ten nápad líbil tvé ženě?
No, nebrání se. Ale nevím, jestli mě bere vážně. (usmívá se)
Pro člověka je důležité snít, viď?
Je. Moje mysl mi nabízí deset možných scénářů pro život a já vím, že zvládnu jen jeden. Ale to mi nezabrání se těmi devíti také zabývat.
Jeden ze scénářů, který se však stává realitou, je nové psychoterapeutické centrum. Jak bude vypadat a fungovat?
Je to směřované pro děti a mládež. Máme už schválené přijetí do krajské sítě na 4,5 úvazku. Já budu na 0,5 úvazku a hledám psychoterapeuty na zbylé 4 úvazky a s některými kolegy už se domlouváme.
Děti potřebují mít bezpečný nehodnotící prostor
To celkem dobře reaguje na zvýšenou poptávku po terapii u dětí a dospívajících.
Mám takovou představu, že se tím může zefektivnit a zrychlit proces objednání a přijetí do terapie. V dnešní době je v této věkové kategorii velmi náročné dostat se na terapii, termín za půl roku je nesmysl. Tím pádem si myslím, že bude kapacita našeho centra rychle naplněna. Tím že mobil je pro děti a dospívající přirozená součást života, chceme tam mít i možnost chatu, aby mohli rychle a anonymně sdílet trable, které prožívají. Bude to fungovat tak, že vždy jeden den v týdnu bude jeden z týmu obsluhovat online prostor a tři budou mít normálně osobní setkání – terapie s klienty.
Ty jsi vlastně teď byl často u klientů, kde byly jejich trable a závislosti už rozjeté, ale tady to můžeš zachytit dříve, včas.
Myslím, že už jenom pocit, že mě někdo poslouchá, je pro děti a mladé lidi důležitý. Chceme poskytnout bezpečný prostor, kde mohou říct své, a dospělý to nehodnotí. Rodiče nebo učitelé často rychle intervenují, ale dítě si třeba chce jen postěžovat. Bude tam i telefonní linka, chat a samozřejmě možnost osobního setkání v terapeutovně. Budeme také spolupracovat se školními psychology. Děti a dospívající budou moct (ale nemusí) přijít v doprovodu rodičů. Bude to takový prostor, který bude hlavě pro ně. Jsem na to zvědavý. Je to nové dobrodružství a těším se.
Foto: archiv Lukáše Hrubého
