Před pár dny jsem koukala na část nejnovějšího dílu Výměny manželek (prosím, neukamenujte mě). Ano, toho dílu, kde vystupovali Matěj Stropnický s přítelem Danielem Krejčíkem. Tento herec se přesunul na deset dní do náhradní rodiny, zatímco paní Martina z té domácnosti odjela na stejnou dobu na zámek do Osečan ke Stropnickému.
Na tom díle by se určitě dala rozebrat řada věcí, já se však zastavím u jednoho sdělení Stropnického, který pronesl před svou „dočasnou manželkou“: To, že jsem byl politik sexuálně orientovaný na muže, neznamená, že moje téma byla práva LGBT+ lidí.
Tato věta ve mně od té doby rezonuje. Mnohem víc než to, jak se Krejčík rozbrečel, když mu děti na rozloučenou zahrály loutkové divadlo. A vlastně asi jakýkoliv jiný zásadní moment celého dílu.
A proč ve mně rezonuje? Protože se s ní ztotožňuji, byť v jiném ohledu.
Pamatuji si, jak jsem byla někde představena jako autorka, která píše o autismu. Ne že by to nebyla pravda – o autismu jsem napsala mnoho textů. Jenže mě zamrzelo, že jsem byla představena akorát jako autorka o autismu píšící. Kam se poděly mé texty o jiných diagnózách? O školství, hudbě, lidských právech…?
Ještě těžší to mají autisté, kteří se autismem zabývat nechtějí. Rádi by se věnovali něčemu jinému, ale ostatní od nich očekávají, že se budou věnovat autismu, protože kdo jiný by se mu měl věnovat než autista? Což o to, je důležité, aby nic nebylo o nás bez nás, na druhou stranu nemůžeme očekávat, že každý autista bude mít zájem se autismu věnovat.
Bohužel k tomu dochází částečně i proto, že nás autistů je všude tak zoufale málo. Když někam přijdeme, hrozí, že kromě své specializace se budeme muset ještě věnovat „diverzitě“ a „inkluzi“. Můžeme odmítnout, jenže pak se může klidně stát, že tuto agendu dostane na starost někdo, kdo jí nerozumí. Nebo se tomu nakonec nebude věnovat nikdo. Ale když se tomu věnovat budete, nebudete mít čas na své věci. Aneb člověk nemůže mít všechno.
Tak trochu mi to připomíná příběh Diane Abbott, britské poslankyně s cukrovkou, o níž jsem nedávno psala v seriálu Slavní s handicapem. Ve svých pamětech popsala, že když se dostala do parlamentu, musela kromě všech záležitostí ve svém volebním okrsku řešit navíc rasismus v jiných volebních okrscích. Její kolegové, běloši, si s ním nevěděli rady, a protože si ani nenajali nikoho, kdo by jim s tím pomohl, hodili všechno na ni.
Kromě toho, že v Poslanecké sněmovně leží návrh o novele manželství už 1022 dní (ke dni vydání tohoto textu) a tento díl Výměny manželek ukáže, že duhové rodiny jsou také rodiny, doufám, že tento díl pomůže zbořit i další předsudek, a to ten, že pro všechny marginalizované lidi je jejich identita tématem.
Foto: Pixabay
