Vidím okolo sebe spoustu zajímavých a talentovaných lidí, kteří mají opravdový potenciál něco dokázat, změnit. A teď rozhodně nemyslím jen potenciál kariérního charakteru. Spíš lidi s celkově velkým potenciálem něco dokázat. Mě osobně velmi motivují příběhy mých kolegů s hendikepem, které nedokázala zastavit často i dost zákeřná nemoc a oni jedou dál a tvoří.
Odvažuju si říct, že tvoří ještě lépe právě díky tomu, jakými útrapami si museli projít. Dostali se k jádru pudla a už nemají zábrany otevřeně se vyjadřovat. Protože co jiného jim už zbývá, když je ten svět častokrát nespravedlivý?
V porovnání se světem „zdravých“ lidí tedy máme jakýsi náskok. Stejně bych ale dala ruku do ohně, že i když navzdory osudu nadále tvoříme, někde vzadu máme jistá omezení. Zamčené dveře, od kterých jsme zahodili klíč ve chvíli stanovení diagnózy. Může se jednat o hlubinný ponor na dovolené, doktorát na Harvardu, nebo dětský sen stát se úspěšným podnikatelem. Či podnikatelkou. Něco, co s vyřčením chronické diagnózy, 3. stupněm invalidity, ZTP kartičkou a parkovací kartou s vozíčkem, celkem postrádá reálnou bázi si na to vůbec troufnout. Nebo?
A tak se ptám – Není na čase zkusit hranice svého mozku posunout a udělat něco, na co jsem si dosud netroufal, ale o čem celý život sním?
Já pořád věřím, že omezení existují jen v naší hlavě. I když na ten vrchol hory třeba nemůžete fyzicky dojít, vždycky se najde někdo, kdo vás tam může donést.
Dovolme si snít a svoje sny realizovat.
Vaše Tereza
Foto: Jan Hrdý
