Velký vliv na to, že se uznávaný lékař MUDr. Hugo Přibyl, Ph.D., rozhodl právě pro geriatrii, která se orientuje na nemoci stáří, měla jeho babička, k níž jezdíval na prázdniny a trávili spolu hodně času povídáním. „Určitě mě hodně ovlivnila a díky ní jsem získal k seniorům vztah a mám k nim úctu,“ říká.
Seniorů, kteří se dožívají osmdesátky či dokonce oslavili devadesátiny, přibývá. Často jsou i ve velmi slušné kondici nejen fyzické, ale zvládají i nejnovější technologie a další vymoženosti moderní doby. Je to způsobeno jen lepší lékařskou péčí, nebo za tím stojí i další faktory?
U nás se ženy v průměru dožívají zhruba 81 let, muži asi 76 let. Senioři nad 60 let tvoří zhruba pětinu obyvatel naší republiky. Lidí, kteří už překročili hranici sta let, je více než 550. To vše vypovídá o tom, že žijeme v docela dobré společnosti a kvalita života se u nás zvyšuje. Například v Japonsku, které je vnímáno jako symbol dlouhověkosti, se 80 let dožívají nejen ženy, ale už také muži. Když si však uvědomíme, že třeba v Angole se lidé dožívají průměrně 40 let, určitě je to třeba brát jako důležitý signál, že bychom si jako obyvatelé České republiky neměli tolik stěžovat. A třeba v žebříčku, kde se porovnávají různé faktory kvality života, nám patří 34. místo ze 193 zemí. To je také hodně vypovídající údaj.
Co vše ovlivňuje průměrný věk, na to existuje řada studií. A některé z nich se i výrazně různí. V poslední době se však odborníci začínají shodovat, že genetika nehraje tak významnou roli, jak se uvádělo. Na tom, jakého věku se člověk dožije, se podílí asi deseti procenty. Naopak životní styl, tedy to, jak se stravujeme, jestli kouříme, v jaké míře požíváme alkoholické nápoje, se na věku dožití podílí až 50 procenty. K tomu patří určitě i to, aby se člověk hýbal. V této oblasti není žádnou novinkou, že pro seniory jsou nejvhodnější pohybovou aktivitou procházky. Svou roli určitě hraje i kvalita životního prostředí. Je rozdíl, jestli žijeme pod komíny velké fabriky, nebo v místě, kde je znečištění ovzduší minimální. Když to shrneme, tak rozumná životospráva, nekouření, střídmost v požívání alkoholu, na jídelníčku nejlépe ryby, ovoce a zelenina a také dostatek pohybu, to je s velkou pravděpodobností ta správná cesta, jak se dožít vysokého věku a dožít se ho i v relativně slušné kondici, jak fyzické, tak psychické.
Jak se muži mají vyrovnat s „nespravedlností“, že je ženy přežívají?
Těch faktorů je více. Obecně je to možné vysvětlit třeba tím, že ženy na sebe více dbají. A to nejen v tom, jak o sebe pečují, ale třeba i v případě preventivních prohlídek, neodkládají je a samy vyhledají lékařskou pomoc, když to považují za potřebné. Ženy se tolik nevěnují adrenalinovým sportům, jsou opatrnější i při řízení auta. Nejsou tolik soutěživé ani se tak zbytečně nenervují.
Přibývá také výzkumů, které ukazují, že větší šanci dožít se vyššího věku mají lidé, kteří žijí v páru. Ti, kdo partnera či partnerku nemají, umírají dříve…
Vědci v Okinawě v Japonsku zjišťovali, jak významnou roli hrají sociální kontakty. Dokonce byl proveden výzkum, kdy se psycholog nechal zavřít ve věznici v Thajsku, kde panovaly opravdu tvrdé podmínky, hygienické, stravovací, navíc tam bylo asi čtyřicet lidí v jedné cele a přežívat bylo opravdu náročné. Druhý pobyt absolvoval ve věznici v Japonsku. Tam byly podmínky nesrovnatelně lepší, vězeň byl navíc sám na cele. Ale psycholog vnímal lépe pobyt v thajské věznici. V té japonské mu nejvíce vadilo právě to, že byl sám. I z toho je patrné, že člověk je tvor společenský, a jakého věku se dožije, záleží i na tom, jestli žije s partnerem, nebo je společensky izolovaný. Obdobné zprávy se zachovaly už z minulosti. Například indiáni, kteří se ve svém kmeni něčím provinili a byli exkomunikováni, to vnímali jako horší trest než zabití.
Ve vaší gerontologické ambulanci vyšetřujete lidi spíše seniorského věku. A jak sám říkáte, velkou roli hraje to, v jaké psychické kondici lidé jsou…
Platí to sice i pro mladší generaci, ale lidé ve středním a starším věku potřebují mít pocit, že jsou užiteční. Potřebují vědět, že jsou stále prospěšní, třeba pro firmu, kde pracují, obecně pro společnost, kde mohou pomáhat ve spolcích či různých sdruženích. A v neposlední řadě, že jsou důležití také pro svou rodinu. Kdo takové uplatnění má, většinou daleko lépe snáší různé neduhy stáří a dokáže se vyrovnat i se závažným zdravotním problémem. Ten, kdo život přijímá jako jednu tragédii za druhou, lituje se, nedokáže se smířit s neúspěchem, ten negativně ovlivňuje i svůj zdravotní stav. Vědci prokázali, že mozek dokáže ovlivnit i střevní mikrobiom. Pokud není jeho složení ideální, může stát u zárodku řady nejen zažívacích problémů. Střevní mikrobiom je jakýmsi barometrem našeho celkového zdraví.
Netajíte se tím, že s pacientem o jeho problémech nejprve mluvíte, zjišťujete, co za nimi může stát, a až pak předepisujete léky. A také tvrdíte, že mnoho nemocí souvisí s duševním rozpoložením. Laicky to pochopí skoro každý, ale mám pocit, že ne všichni lékaři při léčbě pacienta volí podobnou cestu… A sami pacienti, kteří chtějí být stále stoprocentně výkonní a v práci nenahraditelní, ty pilulky po lékařích někdy urputně požadují…
Farmaceutický průmysl je obrovský byznys. Lidé to vidí každý den v televizi, v počítači, valí se na ně reklama, jak je ten přípravek skvělý a účinný, takže se poměrně snadno rozhodnou a jdou si jej koupit. Když se o tom bavím se svými pacienty, snažím se jim vysvětlit, že reklamu musí brát s rezervou. Že to je forma, jak je přimět k nákupu, a nemusí to být jen léky. A také jim říkám, že není těžké přijít na to, kdo v důsledku tu reklamu zaplatí. Že to je zákazník. Někteří to pochopí, jiní věří na „zázračné účinky pilulek“. O tom, jak silně psychika působí na zdraví organismu, hovoří i psycholog a můj přítel Radkin Honzák. Vysvětluje to na příkladu z historie. U vojáků, kteří utrpěli naprosto stejná zranění a dostávalo se jim i obdobné péče, se zdravotní stav lepšil velmi rozdílně. Ti, jejichž vojska v bitvě vyhrávala, se vyléčili daleko rychleji než ti, kteří bojovali v prohrávajícím vojsku. Psychika ovlivňuje všechno. Proto je tolik důležité, aby člověk dělal práci, která jej baví, a dočkal se za ni i ohodnocení. A v případě důchodců to nemusí být jen ohodnocení finanční, ale třeba jen pochvala či malý dárek. I to je přesvědčí o tom, že jsou užiteční.
V poslední době mám paradoxně pocit, že generace dnešních 55+ je „dobitější životem“ daleko více než jejich o 20 až 30 let starší rodiče.
Obecně platí, že současná doba je daleko více než v minulosti orientována na výkon a finance. Ne každý to snáší dobře. Člověk, který má do důchodu třeba ještě deset let, hodně zvažuje, jestli se může na pracovišti pustit do kritiky nadřízeného, má obavy o to, aby uživil rodinu. Navíc jde často o klasické příklady skupiny, které se říká sendvičová generace. Často mají ještě děti, jež studují, a zároveň rodiče, kteří rovněž potřebují jejich pomoc. Senior už nemá co ztratit, může si dovolit říct naplno svůj názor, navíc má životní zkušenosti, a když k tomu přidá i nadhled a vzdělání, tak se nemůžeme divit, že je spokojený a má více optimismu než o tři desetiletí mladší člověk. Samozřejmě nelze říci, že to platí o všech seniorech. I v této kategorii jsou lidé nešťastní, kverulanti, kteří dávají svou nespokojenost najevo a třeba ani nemají rádi mladší lidi. Každý člověk je zkrátka jiný.
Jste autorem řady publikací a třeba kniha „Lidské potřeby ve stáří“ dává nejen odpovědi na vnímání oboru geriatrie, ale také užitečné rady pro seniory. Vychází nejen z vaší dlouholeté lékařské praxe, ale také z unikátního průzkumu potřeb lidí v mladším i starším seniorském věku. Můžete vysvětlit, v čem se různí potřeby a priority třeba u čerstvých důchodců, ale i osmdesátiletých či ještě starších lidí?
Někdo se považuje za seniora v šedesáti, další v sedmdesáti a jiný se tomuto označení brání, i když už se blíží k osmdesátce. Je však pravda, že diferenciace je u seniorů větší než u střední generace. U těch mladších od 65 do 70 let je důležitou prioritou ekonomické zabezpečení, autonomie a možnost rozhodovat o svých záležitostech. U těch starších seniorů, kteří už překročili osmdesát let, je na prvním místě rodina, těší se z dětí nebo už spíše vnuků či pravnuků, důležité pro ně je, aby byli fyzicky soběstační, nechtějí být na obtíž dětem. Dovolím si přidat i pár postřehů ze svých cest po zahraničí. Vždycky si chci prohlédnout, jaké tam mají domovy důchodců a vypozorovat určité odlišnosti. Třeba v Maďarsku bývají součástí domovů důchodců i malé zahrádky. Maďaři jsou uznávanými pěstiteli zeleniny i ovoce a rádi i v seniorském věku pracují na zahrádkách. V Anglii a Francii jsou domovy spíše menší, maximálně pro 30 až 40 lidí, což je ostatně i celosvětový trend. Je to odůvodnitelné i z ekonomického hlediska. Je nesmysl dávat důchodce do domovů, když se uvádí, že jen 4 až 5 procent seniorů je na tom tak špatně, že potřebují institucionální péči. A třeba v Japonsku domovy důchodců nejsou, o své rodiče se tam starají jejich děti. I proto se v asijských zemích rodí hodně dětí, aby se později dokázaly postarat o své rodiče. Obdobné to bylo i u nás v období první republiky, staří lidé dožívali na výmincích. Už i malé děti viděly koloběh života, byly i u toho, když někdo z rodiny navždy odešel. V poslední době se smrt vytlačuje z lidského vědomí, to určitě správné není.
Na závěr se chci zeptat na dlouhověkost. Je tam podle vás nějaké ohraničení, nebo se délka života bude dále posouvat? Třeba i ke stovce?
Francouzka Jeanne Louise Calmentová se dožila více než 122 let. Myslím, že hranice by se k těm 120 letům mohla časem přibližovat. Samozřejmě se tohoto věku nedožijí zdaleka všichni. Velkým problémem je v poslední době nezdravý životní styl. Přibývá obézních, přičemž vědci upozorňují, že lidé se dokážou více přizpůsobit nedostatku potravy než přebytku. Problémem zůstává i kouření a nedostatek pohybu. Takže dožít se 120 let bude vyžadovat i pevnou vůli odolat zmíněným neřestem a pozitivní náhled na svět. A to už jsme se dostali zpět k té nevyzpytatelné lidské psychice.
MUDr. Hugo Přibyl, Ph.D., si jako specializaci vybral geriatrii, která se orientuje na nemoci stáří. Rodák z Ostravy promoval na lékařské fakultě v roce 1981, první atestaci ze všeobecného lékařství získal v roce 1985, další atestaci z geriatrie v roce 1993 a v roce 2000 absolvoval v čtyřletém postgraduálním studiu na Lékařské fakultě UK obor psychoterapie. V roce 2006 obhájil titul Ph.D., byl na zahraničních stážích v Belgii, USA a ve Velké Británii (v Oxfordu), zúčastnil se řady domácích i zahraničních kongresů. Vyučoval geriatrii na Sociálně zdravotní fakultě Ostravské univerzity, nyní učí na Fakultě veřejných politik Slezské univerzity v Opavě. Má bohatou publikační činnost zejména ve Zdravotnických novinách, vystupuje v médiích. Je členem několika lékařských společností a provozuje privátní praxi včetně zhruba 50 lůžek v Charitním domě svaté Alžběty na Zelené ulici v Ostravě.
Foto: archiv Hugo Přibyla
