Přemýšleli jste někdy nad tím, jak lidi s handicapem odnášejí odpad? Těžko.

Tomu říkám hyperkorektní sloupek, vlastně řádek. Nezdržovat, nevnucovat téma ani názor. Nezanechávat stopu.

Taky koho tankuje odpad. Normální kontíky, popelnice, koše a kompostéry, spousta barev, hromad, oddílů, místa a bordelu, navrch třídění, recyklace, up-cyklace, zero waste a takový ty věci, sem tam krysa. Až na takovou jednu malou a vcelku zanedbatelnou maličkost. Pro likvidaci se jaksi hodí mít funkční rovnováhu i končetiny, protože veškerou tu masu a zbytky člověk vleče v rukách a v náručí nebo tak nějak podobně.

A když s handicapem potřebujete ruce primárně k tomu, abyste v nich měli berle, hole, chodítko nebo nic kvůli dovyvažování a vyhejbání se pádům, pak se pytel s objemem menší mrtvoly, taška nebo igelitka přenést skoro nedají. Třeba kvůli problematický váze, těžišti nebo času, kterej jeden takovej výlet za rezidui požere. A to musí být hezky, meteorologicky i jinak, cesta bez schodů, stupínků, obrubníků, prahů, patníků, těžkých dveří a brana. 

Což o to, on si každej svůj systém najde. 

Třeba chodíme s odpadky nasedmkrát. Nosíme ověřený tašky nebo igelitky, co se dají přivázat nebo připlácnout k tělu. Někdo zvládne odnést krabici, pokud se na něj cestou nemluví a nezaštěká pes. Po návštěvách nechceme květiny, ale cestu ke košům. Tváříme se, že žádný zbytky neprodukujeme, nosíme věci na balkon nebo na chodbu, i když to fakt není dobrej nápad. Někteří z nás si umějí představit, že by pytle prohazovali přízemním oknem do dvora a zabili by tím dvě mouchy jednou ranou (eliminace špíny i produkce místních štamgastů), ale to doma nezkoušejte. Při vší smůle si špatným úchopem hnete s ramenem a hodem, co mine cíl, i žlučí. 

Teď vážně. Představte si, jak člověk s handicapem dorazí k popelnicím ověšenej jak vánoční stromeček a musí otevřít kontejner (volnou rukou, kterou nemá), vytáhnout odpad do vejšky nad ten kontík (to chce dost síly a rovnováhy), upustit odpad na cíl a nepolevit, nespadnout při tom a ideálně se ani neumazat. A když chce bejt bio, musí zvládnout odklopit víko kompostéru a ustát útok hmyzu, co se z útrob vyvalí, následně vymačkávat a vysypávat vnitřky sáčků a elegantně vytřídit i je. Čím víc je pak různých druhů nádob, tím víc hrozí ztráta sil a důstojnosti a vzývání hyen.

Jo, při něčem tak normálním, jako je chození s košem.

Ale to pořád není nic proti tomu, když popelnice někdo oplotí a zamkne.

Foto: Pixabay

Picture of Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přezkáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ