Všimněte si, že v reportáži je člověk s handicapem téměř vždycky někdo, na koho je v pohybu zpomalený záběr, nejlíp ve chvíli, kdy někam vjíždí či vchází. Zcela zásadní je, aby se přitom usmíval, ideálně vyloženě tlemil, a aby bylo možné dělat prostřihy na zaslzené pohledy všech kolem.
Důsledně se dodržuje také absolutní přirozenost natáčených životních situací. Například žena se škrábe z auta, přitom je decentní záběr na rozhoupané kličky ve dveřích a je slyšet, jak vtipkuje a ze své nepohyblivosti si ale vůbec nic nedělá. Hotovo, vchází do práce. Vzkaz je jasný: perplexáci zvládnou řídit auto, a dokonce i firmu! Bojovníci, ty vole.
V kanclu následuje autentický rozhovor s kolegy, kteří oceňují, že beruška či brouček je pohodář, co je úplně normální, protože tuhle ho viděli nést si po chodbě notebook a kafe. Zároveň jsou stále zasažení tím, že ona či on je za á hezká(ý), za bé chytrá(ý), za cé schopná(ý), i když je postižená(ý). Je naprosto nemyslitelné oslovovat tyto klenoty jinak než „jé, Kristínka“ či „jó, náš Mireček“ , i kdyby jmenovaným bylo padesát a s přehledem skolili jelena či spekulovali na burze.
Na dialog o kompetencích a práci jako takové nedojde, neboť kancelářskou stopáž uzavírá moudrá řeč ředitele personálního oddělení, kde se to ózetpéčky, síesárky a příležitostmi jen hemží a kde se o handicapu hodně ví, poněvadž na golfu je sranda.
Kamera střídavě snímá veškeré pomůcky, vozejky, berle, hole, asistenční psy. Když totiž nemáme vhodné téma, můžeme pohovořit o tom, jaké papká Žeryk granule a jestli je proplácí pojišťovna.
Střih. Pohled na to, jak to vypadá u něj doma. Naprosto nezbytné je do obrazu narvat všechny pomahače a kamarády, ideálně také manželku a dítě, aby i tupý divák pochopil, že člověk s diagnózou není odtržený asociál, ale bydlí, množí se a je vítaným společníkem, kterému vždycky někdo helfne. Není to nádhera?
Na oslavy není čas, přicházejí zásadní otázky. Máte vysokou školu? Chcete pracovat? Co vám handicap dal a vzal? Jak vám handicap srovnal životní hodnoty? Nepřipadá vám svět povrchní? Měl jste někdy deprese? Myslíte si, že by bez handicapu byl váš život lepší? Jaký je váš životní sen? Přičemž odpověď na poslední otázku je jediná přípustná, handicap nemít, bejby, respektive postavit se, ostře vidět, slyšet, běhat, normálně jíst, neloupat se či ovládat svěrače.
Jako podkres běží jímavé obrazy z nějaké volnočasové aktivity, například z tancování, fitka, malování, aranžování nebo vyndavání nádobí z myčky. Erudici pak dotlačí rozhovor s rodiči, kteří svou ratolest berou úplně normálně, a s nějakým lékařem a psychologem. Ti nám oba v bílém vysvětlí, že handicap je rána, ale dá se s ním krásně pracovat a žít. Dorazí to sdělení kouče, který vypíchne, že nemoc či zdravotní omezení je vždy obrovská příležitost, hlavně k tomu vítězit a mít se rád.
Naučný medailon končí detailním záběrem na to, jak rejža zavazuje invalidovi botu a všichni se tomu smějí. Handicap s lehkostí, to je pointa! Ovšem dva osvětlovači ho přitom mimo záběr musí držet, aby se neskácel. Rejža, ne chromý hrdina, protože tohle prostě střízlivý natočit nedokáže.
Slovo normální totiž během pořadu zazní jedenadvacetkrát. Proč asi…
Foto: Pixabay
