Ať chceme nebo ne, člověk je tvor společenský. A u tak zvláštního „druhu“, kterým jsou křehké „lomivky“, to platí dvojnásob. Takové soužití, spolužití či pouhé zdvořilostní vycházení s lidmi může být to nejhezčí, co na světě existuje. Jenže třeba takové špatné spaní, bolavá záda, moc práce nebo prostě jen špatný den stačí k tomu, aby se všechno zvrtlo. Nebo zlomilo.
To si tak třeba jednoduše ve svém křehkém těle žijete další ze svých dní, cestujete tramvají do práce, na nákup, natahujete se pověsit prádlo dnes zrovna jen o malinko výš, než je obvyklé, nebo třeba jen tak ráno vstáváte z postele po včerejším tréninku v posilovně. Ano, mnoho „lomivek“ pracuje, stará se o rodiny, žije samostatně a také cvičí nebo sportuje. Mnoho z nich však také bohužel kvůli křehkým kůstkám vnitřního ucha špatně slyší, ač si to mnohdy ani neuvědomují, a tak ten jemný hlásek extrémně křehkého těla volajícího po extrémní ohleduplnosti přes řev světa neslyší.
Lomivky, prosím, buďte samy k sobě tak moc ohleduplné, jak moc jste křehké. Ohled je úplnost.
Pak si totiž třeba taky sedíte v čekárně nemocnice, jako obvykle přecpané k prasknutí. Zlomenina bolí, pálí a jste vystresovaní, až je vám špatně, ale léky na bolest se na pohotovosti rozhodně nepodávají. Utíká hodina, druhá, třetí, rentgen dávno za vámi, lékaře jste ještě ani nezahlédli, jen sestra odsekává: „Počkejte si, nejste tu přece sami.“ Někdy mám chuť ty slečny, něčí maminky nebo často i babičky, obejmout a jen se tak s nimi jemně a ohleduplně sdílet „Jejda, vy taky dnes nemáte svůj den? To mě mrzí…“ Protože ta sestra má v podstatě naprostou pravdu. Někdy je všechno fakt „na prd“ – ale nejsme sami. A jedině právě ohled je to, co dokáže z vystresované scény únavy, bolesti, frustrace a přepracování vydestilovat mírnost a milá slova, která prakticky okamžitě spojují, co se bolestně rozděluje.
Lomivky, prosím, buďte k druhým ohleduplné, vždycky je to možné. Ohled je úplnost.
Pak si ale třeba jdete po ulici a přecházíte přechod, nesouc své „speciální křehké dítě“ v náručí, provoz se zdá úplně v pořádku. Najednou se zčistajasna objeví jakýsi superzávodník, co se přece jen na vteřinku mrknul na mobil. Byla to taková chvilička, že vůbec nezaregistroval úskočný manévr osoby, která už už skoro byla na chodníku. Neozvala se ani žádná hlasitá rána, znovu se tedy rozjel a frčel si to po svém. Jenže skákající „lomivka“, i když je třeba opatrována jako poklad v náručí, málokdy odejde po svých. Statistika je velká nuda, ale mluví celkem jasně o počtu zhruba 450 osob s lomivostí kostí na území ČR. Jsme prostě mezi vámi, stejně jako třeba váš soused, který jako jeden z milionu následkem úrazu ochrnul. Jako dítě vzdálených přátel, jež má vzácný syndrom a musí mít přísnou dietu. Nebo třeba jako ten starý a pomalý pán, kterého jednou jedinkrát potkáte v jedné pražské ulici, jak přechází přes přechod, i když už má červenou. On totiž nemůže víc šlápnout na plyn. Ale vy můžete šlápnout na brzdu.
Lidé, buďte k sobě prosím navzájem ohleduplní. Jen ve společenství s druhými totiž můžeme být úplní. A v náhodných vteřinách, které mění život vzhůru nohama a někdy ho i berou, jsme rozbitní jako „lomivky“ úplně všichni.
Foto: Pixabay
