Když jsem v den svých patnáctých narozenin šlapal do pedálů nového kola, říkal jsem si: „Kamaráde, teď ti začíná opravdový život se vším, co k němu patří. Tak hurá do toho.“
Teď krátce k tomu, proč tento sloupek píšu. I některé další zážitky, které v mé hlavě zůstaly a nevymazaly se jako desítky jiných, mám spojeny s konkrétním místem či dopravním prostředkem. Napoprvé to bylo už zmíněné kolo a místem byla pěšinka vedoucí k lesíku u našeho paneláku.
Ale to hurá do toho jsem si vzal k srdci někdy až zbytečně doslova, a tak jsem si „vykoledoval“ těsně po dvacátých narozeninách první řidičskou pokutu. Při své premiérové vyjížďce ve škodovce (byl to tehdy model 100) jsem neuhlídal rychlost a přejel jsem připojovací pruh při vyjíždění ze Sýkorova mostu na Havířov. Hned za křižovatkou hlídkovali tehdy v roce 1985 příslušníci Veřejné bezpečnosti. Když jsem jim vysvětlil, že to je má první jízda po získání řidičáku, na chvíli se otočili a pak mi po poradě uložili blokovou pokutu 50 korun a proštípli kupon. Když měl řidič proštípnuté všechny kupony (už nevím, kolik jich bylo), musel na přezkoušení. Od té doby projíždím přes „Sýkorák“ velmi obezřetně a čáru jsem nepřejel ani jednou.
Další životní zážitek je spojen s dacií, kterou jsem si pořídil někdy počátkem 90. let. O jízdních vlastnostech rumunského veterána pomlčím, ale zážitek, kdy nás v roce 1996 na silnici směrem na Petřvald zastavili policisté se samopaly, kteří pátrali po uprchlém nebezpečném vězni, byl také dost silný. Já si však hlavně pamatuju, že jen pár dní poté se nám narodila dcera Kateřina.
Se služební škodovkou (model 120) jsem zažil i několik hodně vypjatých okamžiků, když jsem dělal zpravodajství z ničivých povodní v roce 1997. Vracel jsem se z Bruntálska, kde v červenci řeky Opavice a Opava zpustošily řadu obcí. Ale z koryta se vylila i Odra v Ostravě a já se musel vrátit přes Svinovské mosty zpátky do Poruby. Chvíli jsem uvažoval, že zaparkuju auto u vlakového nádraží ve Svinově, ale nakonec jsem zajel až na parkoviště u Vysoké školy báňské. Tentokrát jsem se mohl pochválit za předvídavost. O den později bylo pod vodou už i svinovské nádraží.
Poslední zážitek je rok starý. O víkendu 19. a 20. února minulého roku jsme navštívili naše kamarády v Praze a výlet to byl hodně zdařilý. Tehdy jsem se svým známým probíral situaci kolem možného konfliktu na Ukrajině a na rozdíl od něj jsem pořád věřil, že Rusko svého souseda nenapadne. Byl jsem naivní.
Válka, která změnila svět, myšlení lidí a vyvolává strach v celé Evropě, trvá už rok. Moc rád bych si vyslechl zprávy, ve kterých by moderátor oznámil, že skončila. A tentokrát mi fakt bude úplně jedno, jestli tu informaci uslyším, když pojedu v autě (momentálně máme Škodu Roomster), nebo budu odpočívat v posteli, případně se třeba hrabat v hlíně na zahrádce.
Foto: Pixabay
