Když první zářijovou středu vyrazil Luděk Kopa na 300kilometrovou pouť z nejvýchodnější obce republiky Bukovce do Břeclavi na jižní Moravě, domluvili jsme si setkání na Bílém Kříži, aby mi povyprávěl o tom, proč se na cestu vydává. Cílem bylo a pořád je vybrat 300 Domovenek (jedna stojí 290 korun), tedy poukazu, který zajistí dofinancování jedné hodiny terapie pomáhající lidem s roztroušenou sklerózou udržet soběstačnost, důstojnost a kvalitu života v Domově sv. Josefa v Žirči.
Luděk Kopa se vydal na pouť, přestože sám dlouhodobě bojuje s diagnózou chronické lymfocytární leukemie (CLL) a sám po náročných léčbách a transplantaci kostní dřeně poznal, jak je život nevyzpytatelný. Na Bílém Kříži jsme si povídali necelé dvě hodinky, ale musím přiznat, že jsem nad tím počinem chlapa z Pardubic přemýšlel skoro každý den. Třeba o tom, kde bere sílu, a to nejen fyzickou, aby vyrazil přes Beskydy a Bílé Karpaty a každý den ušel třicet kilometrů. Hodně mě oslovil i zmíněný cíl, snaha pomoci pacientovi, který dlouhodobě pobývá právě v Domově sv. Josefa. A tak jsem pozorně sledoval a sleduju, jak naskakují peníze na účtu sbírky.
Luděk Kopa nakonec do Břeclavi dorazil, jak si naplánoval. V pátek 12. září byl v cíli. Když jsem s ním poté krátce telefonoval, přiznal, že to putování přes Beskydy a Bílé Karpaty bylo na fyzičku hodně náročné. Celkem nastoupal 7,5 tisíce výškových metrů. „Každý den byl hodně inspirativní. Každý den přinášel nové kilometry, kopce a zážitky. A kromě toho i setkávání s lidmi. A právě oni dávali mé cestě ten pravý smysl,“ napsal v jednom ze svých příspěvků z cesty.
Protože putoval po hraničních hřebenech hor, tři otázky mu pokládali jak lidé z Moravy, tak Slováci. „A pokaždé zazněly jinak, od jiných lidí, ale vždy s upřímným zájmem. Odkiaľ a kam ideš? Nejčastější ze všech. Turisti, místní, cyklisté, starší paní na návsi i lidé, které jsem potkal v hospodě. A když jsem odpověděl, že jdu Stezku Českem, často se usmáli, pokývali hlavou a dodali, že už o ní slyšeli. Byla to otázka, která otevírala dveře k dalším rozhovorům a k tomu, abych mohl sdílet, proč jdu a co tahle cesta znamená,“ vysvětluje Luděk Kopa.
„Druhá otázka zněla: Odkiaľ si? Ta je jednoduchá, ale silná. Odkud jsem já – nejen jako poutník, ale jako člověk. A tak jsem vyprávěl, že jsem z Pardubic, že jsem přijel do hor hledat sílu a radost, že každý krok je pro mě důkazem, že to jde, i když není všechno jednoduché. V těch chvílích jsem cítil, že moje cesta je kousek nás všech – že každý máme svůj domov, odkud vycházíme, a zároveň svůj cíl, kam směřujeme,“ říká Luděk Kopa a prozradil mi i třetí otázku, která se podle něj stala symbolem kopců na moravsko-slovenském pomezí a také přátelského prostředí hospůdek: „Borovičku piješ?“
Na tu se prý nedalo odpovědět jinak než s úsměvem. „Vždyť borovička není jen nápoj, ale symbol pohostinnosti, otevřenosti a toho, že se cizí člověk stává na chvíli známým. Když jsem seděl u stolu se dvěma místními a oni mi nalili skleničku, nebylo to o alkoholu, ale o pocitu, že patřím mezi ně. Tyhle tři otázky se opakovaly znovu a znovu, ale nikdy se mi neomrzely. Byly důkazem, že cesta není jen o krocích a převýšení, ale hlavně o lidech. O jejich zájmu, srdečnosti a otevřenosti. A i když jsem na Stezce urazil tři stovky kilometrů, to nejcennější, co si nesu domů, nejsou jen vzpomínky na vrcholy a údolí, ale právě na ta setkání a slova, která se mi vryla do srdce. A ty tři jednoduché otázky vnímám jako tři klíče, které otevírají cestu k lidem. A právě díky nim vím, že moje putování nebylo nikdy osamocené,“ doplnil Luděk Kopa na závěr.
P.S. A dodal, že sbírka ještě neskončila. Případní dárci mohou na dobrou věc přispět až do 24. září.
Foto: Luděk Kopa
