Zkraje minulého týdne mi trhali osmičky. Vzhledem k tomu, že se samozřejmě jednalo o zánětlivý případ, jsem dostal antibiotika… Drahé pilule mi ovšem nejen (snad) vyhnaly zánět z těla, ale ještě mi absolutně rozhodily metabolismus. Tahle lambáda může trvat prý ještě několik dní. Jak už to ale paranoidní našinec má, přišly mu na mysl ty nejhorší možné varianty…
„Zelenina uspořádala pomstu za to, že si se jí v minulém Iron Manovi smál,“ běží mi v hlavě: „teď zhyneš bídnou smrtí, tedy v tom lepším případě,“ skučím. Mezi skučením, naříkáním a myšlenkami na smrt se pokouším pracovat. Inu… už jsem měl i produktivnější chvíle, ale deadline je nekompromisní svině.
Další motiv ve vtipné etudě rozehrává roztroušená skleróza, která (jako již tradičně) vysílá elektriku do levé ruky. „To často máš z toho, že jsi ve stresu,“ vysvitne mi v mozku. Jsem ve stresu? Ale jistě, jsem ve stresu. Nesmím být ve stresu. Nebuď ve stresu. Aha, takže jsem v dalším stresu z toho, že jsem ve stresu.
Až vás tohle potká a vy budete mít stres ze stresu z toho, že jste ve stresu, doporučuji si jít lehnout a vyčkat na odchod všech stresů i deadlinů. Udělal bych to sám, ale bojím se, že na mě odněkud vybafne zelenina. Za poslední týden jsem nějak zapomněl, co mám v lednici…
Foto: Pexels
