Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Nechápu, že lidi s dětskou mozkovou obrnou nejsou hvězdami Hollywoodu. Vystřihnu nádhernej kaskadérskej kousek, stačí si jít do kuchyně pro čaj a překračovat spadlou lžičku. Pro jasnýho Oscara mi dejte roli v hororu. Fakt. Děsím se božsky. A všude.

Ono to zvenku vypadá neškodně. Chcete mě láskyplně oslovit, něco mi připomenout nebo mě jen něžně pohladit. Já nadskočím, zježí se mi vlasy, oči a možná i brýle rozšířím hrůzou. Nevím proč. Asi abych nezapomněla, že mám neurologickou diagnózu. Nebo příroda chce, abych byla stále růžolící a sexy. Adrenalinem.

Své o tom ví jedna kolegyně, která se mě do kanclu přišla jen na něco zeptat. Chyba. Když se mi zjevila u stolu, normálně jsem zařvala. Ne na ni, prostě šokem, ztuhla pode mnou i jezdící židle. A ona ke mně od té doby přistupuje p-o-m-a-l-u, a kdyby to uměla, tak i po kouskách. Nemusíš, Evi, stejně to nepomůže. Bububu.

Zkuste si představit, že vás potenciálně může rozrušit úplně všechno. Kolem projde dítko a radostí si vejskne. Někdo zatleská, luskne, pískne, zaklapne počítač nebo položí hrnek na stůl. Prásknou dveře, rozjede se auto nebo řečník nasadí moc vysoko. Už asi chápete, proč nechodím do opery. Taky můžu zaslechnout něčí krok nebo zapomenout na to, že mi upadla šála. Když na ni dupnu a pošimrá mě, vyděsím se k smrti.

Ne, není to logický. Dokážu se leknout i vlastního odrazu na naleštěné podlaze, i když jsem namalovaná. Upřímně řečeno, bojím se vlastně pořád. I ve chvíli, kdy na původce „zla“ přímo hledím a vím, co přijde. Jednoznačný prvenství drží stimulující svítící a hrající hračky rozjetého prcka, a pak všechno, co lítá.

Stačí mi pozorovat někoho, kdo se ke mně blíží, jede třeba na koloběžce nebo na kofeinu, a jsem nahraná. Nebo sebou škubnu, když mě míjíte na schodech. Nedokážu totiž odhadnout, kde končím já a kde začíná někdo jinej, a nakolik mě to reálně ohrožuje. Zdá se vám to absurdní? Mně taky. Jenže v tom rozum nejede. Spíš reflex.

Zkoušela jsem se zocelit. Dokonce na mě bafal jeden Angličan. Jeho boo, boo mě sice rozesmálo, ale nikam jsem se neposunula. Nejsem srab a nemám černý svědomí. Mohla bych meditovat do bezvědomí, a stejně to nezměním. O to víc miluju chvíle v tichu, bez zbytečných vjemů a stimulů. Bez zářivek, vůní, billboardů, uřvaných rádií, davu, nablejskaných povrchů a nekonečného interaktivního čehokoliv.

Nuda? Ne, klid. Konečně.

 

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!