Je půl čtvrté ráno. Nespím, protože mě bolí tělo i duše. Navíc ještě před chvílí jsem měla obavy, jak v takovém rozpoložení napíšu sloupek. Abych ho mohla odevzdat, ale hlavně aby k něčemu byl. Pak mi to došlo. Přece ta moje práce! Práce, která pomáhá nejen v těžkých dobách. Mně a mnohým dalším.
Už delší čas záněty v mém těle testují, kolik toho ještě vydržím a jak statečná holka vlastně jsem. Intrikují, různě se střídají, největší radost však mají, když se mezi sebou domluví a propojí do jedné velké šlamastiky. Jízlivě sledují, že zase nevím, co s nimi, jakým způsobem s nimi naložím. Pokoušejí se mi překazit radost ve volném čase, ale ve velkém i tolik potřebnou práci.
Jenže to pacholci netuší, jaké štěstí mám. Ne pouze trápení. Mám totiž práci, kterou mám ráda, takže mě pokaždé zase nějak zaktivuje. Ale to se daří zejména proto, že ji mohu dělat z domova. Rozvrhnout si pracovní dobu podle svých možností i nemožností, domluvit se na rozsahu činností i termínu odevzdání. Dávno nemusím tajit, jak se cítím. V týmu o sobě víme, že nikdo z nás není lidově řečeno flink, ale že každý máme lepší a horší dny.
A co mě v současném zaměstnání ještě těší a hřeje na duši? Zapadnou-li do sebe různé životní situace nebo lidské příběhy a projekty Revenia. Čím dál častěji se mi stává, že někomu v nepříjemné situaci mohu doporučit, kam se může obrátit, poskytnout kontakt, odkázat na náš článek nebo rozhovor a podobně; zkrátka použít v praxi zkušenosti a informace, které jsem za roky práce získala.
Jsem vděčná za každý den, který mohu prožít s pocitem, že stojí za to. Intenzivněji než dřív vnímám, jak důležitá je mezilidská laskavá podpora a motivace, výdrž a vzájemné přelévání sil. Vytrvejme, pomáhejme si a hledejme způsoby, jak něco jde, než se rezignovaně ujišťovat o opaku.
— Musíme opustit život, který jsme plánovali, abychom mohli žít život, který na nás čeká. —
Joseph Campbell
Foto: Pixabay
