Někdo sem tam namítá, že čím dál vyšší věk už není důvod k slavení. Osobně jsem rozhodně pro čím dál větší oslavy! Dožitá jubilea si přece máme pochválit, poděkovat za ně a užít si je. Proto se s vámi chci podělit o dnešní radost. Broučkový sloupek slaví stovku! Je to až k nevíře. Před pěti lety by mě ani nenapadlo, že budu psát autorské sloupky, texty o kávě

Bude to pár měsíců, co mi zemřela kamarádka. Zuzka. Seznámily jsme se v Reveniu, kde jsme několik let pracovaly společně. Protože si vždy ráda a věrně pročítala mé texty i všechny sloupky „Broučky“, chci jí od srdce věnovat ten dnešní. Najednou ani nevím, jak začít. Co Ti sem vše napsat. Tak ráda bych Ti to řekla osobně, nebo aspoň zavolala, napsala zprávu. Nezbývá než tento „dopis“ a

Svrbí mě prsty, jak se chtějí roztančit po klávesnici počítače a vypsat se z myšlenek a určitého druhu poselství. Čím dál častěji slýchávám nářky na osud, na současnou situaci, zvěsti o špatném vývoji života jednotlivců i společnosti. Jako kdyby nic nebylo dobré, krásné, okouzlující. Stížnosti, letargie. Jde na mě z toho všeho smutek. Lidi, ne, není to tak zlé. Hledejme to hezčí kolem sebe, vždyť každý to jistě v sobě

Nedávný letní slunovrat a tropické hodnoty na teploměru oznámily, že je tu znovu. Léto. Čas koupaček, jahod a třešní, prázdnin, dovolených a výletů. Vůně horka a opalovacích krémů, svištění koleček od kufrů a stále častější hřmot letadel na nebi. Těšíte se? Přiznám se, že moc letní typ nejsem. Tedy – byla bych, nebýt mého chronického onemocnění, vlastně hned několika… Stoupnou-li teploty nad dvacet, v dobré kondici nad dvacet

Události v našich životech bývají pořádná nálož. Není divu, že si nacházíme různá potěšení, ulehčení či odměny, co nás ve spirále starostí a radostí nenechají na holičkách. Jenže může nastat čas, kdy zjistíme, že si nepomáháme, ale točíme se v závislosti, která nám už dávno mnoho benefitů nepřináší.  Snad každý máme svůj oblíbený rituál, který je naším neúnavným tahounem a generátorem energie, chlácholícím šidítkem v úzkých i denní

Mám jarní pnutí. Rozhodně ne žádné rozverné. Už je duben, ale ještě jsem se nerozhodla, zda setrvám uvelebená v zimním spánku, nebo s úsměvem na rtech a svěží energií vytančím do světa. Vlastně se to má tak, že jsem se sice rozhodla pro vítání nejen jara, ale zatím mi to moc nejde.  Nálada odpovídající aprílovým hrátkám přírody se usadila i v mém těle a duši. Z těch prudkých změn

Poslední dobou se mi s tělem dějí prazvláštní věci. Vážně. Že jsem vždy byla výkonný chabrus, o tom žádná. Ovšem od minulého roku pravděpodobně sama sebe zkouším, co vydržím. Hlavně nevím, kde pátrat, netuším, co vlastně mému organismu chybí natolik, že se vzpouzí intenzivněji a častěji, než bývalo běžně zvykem. A někdy se stane, že se ty pochybnosti zvrhnou v dost černý humor. Alespoň není nuda. Od loňského covidu se

Je to třiatřicet let, co se ke mně nastěhoval mistr v popichování, zarputilec Crohn. Vlastně se popichujeme vzájemně. Po celou dobu, co se známe, řešíme také hlavolam, jak se společně správně stravovat. Čím ho uklidním a potěším já, co dovolí a bude tolerovat on mně. Aby nám oběma bylo fajn. Prostě takové běžné náročnější partnerství.  S Crohnovou chorobou se o kompromisy snažíme neustále. Ne vždy to vychází. Jedním z letitých zádrhelů

Minulý týden mě po duši pohladil, rozesmál i povzbudil kolegův sloupek O ztrátách i občasných nálezech. O těch toho vím také víc, než bych si sama přála. Má třináctá komnata, která už je pořádně veliká! A to dnes nečekejte hluboké filozofické zamyšlení nad existencí lidstva, koloběhem života a sociálními vazbami. Na ztráty a nálezy si většinou vystačím i sama; ať už dokumentů, času, dodržování prospěšné životosprávy, duševní pohody,

Dnes zde trochu rozvířím covidí vody, tak mi udělejte radost, že hned nepřestanete číst a okno našeho online magazínu nezavřete. Covidu už máte víc než dost a stačilo… Jenže on tu kolem nadále brousí, ještě nějaký čas bude. Nepřestat žít, to je jasná věc, ale dávat na sebe a ostatní bedlivý pozor, další nezbytnost. Já ho totiž měla… A chci vám napsat, jak mi po