Po roce 1989 se lidem ze zemí bývalého východního bloku otevřely hranice a velká část našich obyvatel tak poprvé mohla porovnat, jak se žije lidem v Rakousku, Německu, Itálii a všude možně.
S tehdejší přítelkyní (dnes už je 28 let mou manželkou) a její kamarádkou a partnerem jsme vyrazili stopem do Itálie. Kromě věcí, na které jsme tehdy čučeli jako na zjevení, myslím tím obchody plné všeho možného zboží, auťáky všech možných značek a všudypřítomné a blikající reklamy, mě už tenkrát zaujalo hlavně chování lidí. Byli bezprostřední, ochotní, a když jsme prozradili, odkud jsme a kam jedeme, mohli se přetrhnout ochotou. Je mi jasné, že v tom sehrály velkou roli tehdejší změny ve východní Evropě. Rakušané s námi diskutovali o Dubčekovi, ptali se na Havla a zajímalo je všechno možné.
V Itálii to bylo kvůli jazykové bariéře slabší (němčina moc nezabírala), ale lidé byli o to srdečnější. Takže mě i budoucí manželku na osamělé horské samotě doslova nacpaly do svého fiatu pětistovky dvě jeptišky. Zajely si ze své trasy pěkných pár kilometrů a vysadily nás až na místě, kde jsme měli šanci chytit další stop. V Benátkách se sice servírka v baru nedaleko náměstí svatého Marka trochu divila, že z jejího podniku chceme udělat úschovnu a nechat u ní už zmíněné krosny, ale nakonec kývla, a když jsme se navečer vrátili, nabídla nám i večeři. Tu jsme chtěli zaplatit, ale to rezolutně odmítla a nabalila nám na cestu i svačinu.
Samozřejmě se vyskytly i napínavější chvilky a případy, kdy to s vřelostí k cizincům nebylo až tak žhavé. V San Marinu jsme narazili na několik prodejen, kde měli, zřejmě po nedobrých zkušenostech s některými našimi turisty, vyvěšenu cedulku „Češi nekraďte“. Ale dodnes Italy vnímám (a potvrdilo se mi to i při dalších dovolených) jako národ, jehož občané pomáhají cizincům v nesnázích se samozřejmostí a u nás málokdy vídanou ochotou.
Pozor, teď v hlavě přeskakuji neuvěřitelných dvaatřicet roků kupředu, právě minulý týden se naše dcera vydala do Kanady. Má tam zůstat rok, takže jsme se s ní loučili se smíšenými pocity. Svět se za ta poslední desetiletí hodně změnil a my rodiče máme o svého, i když už několik let plnoletého potomka, nemalé obavy.
Když pominu hodinová zpoždění vlaků, které měly dceru přivézt z Ostravy do Prahy, a pochválím se za prozíravost, že jsem doporučil minimálně tři a půl hodiny fóra, aby její pouť do Kanady neskončila zavřeným gatem už na pražském letišti, proběhla cesta podle dcery hladce.
Takže se dostala nakonec i do Toronta a Calgary a po necelých 40 hodinách se přiblížila ke svému hostelu, kde našla na tři dny útočiště. Jak nám později při telefonátu přes WhatsApp popsala, dostala se autobusem poměrně blízko danému hostelu, ale po vystoupení působila trochu bezradně. Všímavý řidič její nejistotu vypozoroval. A začal jednat a hledat, kudy se k hostelu vydat. Nějak se mu to však také nedařilo, proto se obrátil s žádostí o pomoc na pasažéry zaplněného autobusu. Znáte to i od nás, všichni cestující mají sluchátka na uších – neslyším a většinou ani nevidím. Ale to se ve vteřině změnilo, řidič vstal od volantu a dal najevo, že dokud někdo nevyhledá trasu k hostelu, ze zastávky se nehne. Po minutě a půl měla dcera v ruce mapku a na ní propiskou označenou trasu.
Musím přiznat, že právě takové drobnosti, kdy člověk ponořený do své ulity, do svých starostí a nevím čeho všeho projeví ochotu pomoci neznámému, mě ohromně nabíjejí. Vím, že to je z pohledu na ten náš současný rozbouřený svět drobnost, ale také proto jsem ty své sloupky, co do Inspirante píšu, pojmenoval jako postřehy naivního optimisty.
Foto: Pixabay
