„Focení nevadí?“ zeptá se a už už si bere foťák do ruky. „Nefotit, prosím,“ řeknu a ustoupím ze záběru. Zamrzne, zaskočila jsem ho, možná čeká, že ještě něco dodám. Třeba to tradiční o dvou bradách, čtyřicítce za krkem nebo že chci, ať mě přemlouvá.
Jenže tentokrát to nezabere.
Všimla jsem si, že když je někde akce i pro lidi s handicapem, focení často dostane ještě další rozměr. Ti, co jim na pohled nic není, se nechávají cvaknout během prezentace, seznamování nebo konverzace s hlavouny, zkrátka jako společenští, zdatní a schopní. Na obrázku pak jsou oni a jejich kolegové nebo oni a jejich práce. Někdy také oni s nonšalantním úsměvem, tedy těsně předtím, než pohovoří řekněme o tříděném odpadu a biotopu žížal a než odmávnou raut.
Proti tomu člověk s nějakou diagnózou je ten, kdo na fotce je a tečka. Jakože hurá, lapili jsme invalidu. Někoho, kdo má nějakou zjevnou pomůcku, někam jde, někam kouká nebo se tlemí. Coby kořist je pak tento návštěvník kdovíproč zvěčněný v situacích, kdy si sundává kabát, odkládá berle, parkuje vozík, bere do ruky propisku nebo šálek s kávou. Nebo hůř, ptáček vyletěl, když zjistil, že místo už je jenom v první řadě a že toaleta je o dvě patra níž někde mezi kýbly a košťaty.
Přijde mi to nedůstojný.
Vyfotit nejvyššího s jednohubkou v zubech nebo v momentě, kdy si dopíná kalhoty zavání vyhazovem, ale u člověka s handicapem je to v pořádku. Auvajs. Jako by směl věčně zůstat jenom někým, kdo se oblékl, přišel, usedl, najedl a ve správnej moment zase vyfičel. Nikdo nepočítá s tím, že dotyčný může být klidně fyzik, právník, doktor, obchoďák nebo třeba asistent, že pro firmu něco důležitého dělá, mluví světovými jazyky, nebojí se telefonovat a sehnat o půlnoci bagr. Stejně bude na fotce on a jeho košile nebo on a jeho hůlky. Pokud k němu do záběru někdo zabloudí, bodře ho poplácá po rameni nebo mu podá talíř s lososí rolkou.
Fascinující je, že jakmile se o tom někde zmíním, nejčastější reakce je: „A ty se za to, jak chodíš, stydíš?“ nebo „Vždyť jsi tak hezká!“ Ale tohle přece není o stydlivosti nebo o tom, jak vidím a přijímám sama sebe! Můžu být jako malovaná a chodit třeba do obloučku, a přesto chtít, aby fotky, na kterých jsem, o něčem vypovídaly, aby si s nimi někdo dal práci a nezůstal zbytečně doslovnej.
Myslím ty společenské a pracovní, nemám tam být jenom já a moje paréza, ortéza, lordóza. Na co? To všichni víme a vidíme, podobně jako bych vyfotila prostorově výraznější děvče s důrazem jen na její pupek, protože si přece nebudeme na nic hrát. Nebo pána, co pro nás právě uklízí, v rukavicích a se savem, aby nebylo pochyb. Nebo kluka od kopírky, protože je to naše sluníčko, prostota sama. Jemu na image fakt nesejde a my to od něj ani nečekáme. My ho bereme, jakej je, tak on tu pusu stejně zavře málokdy.
Jasně, že i šéfovi na fotce někdy leze podolek nebo trčí vlasy, ale je to jen jeden kousek z mnoha a kvůli pozadí s flipchartem nebo promítacím plátnem působí i tak relativně důstojně. Proti tomu lidi s handicapem z momentky a pak i z celé sady často vyjdou, buď jako by je právě někdo lechtal, nebo že ztratili vychovatele, mezi tím nic.
Jenže tolik nás nefotogenických být nemůže.
Foto: Pixabay
