Klára Šmejkalová je členkou redakce Revenia od minulého roku. Za tu dobu jste měli možnost ji poznat prostřednictvím sloupku Schíza nebo díky rozhovorům s osobnostmi. Probraly jsme spolu studium psychologie, mladé básníky a nejen to…
S Klárou jsem se seznámila před pěti lety na Letní škole lingvistiky díky tomu, že jsme sdílely pokoj na internátu dačického zemědělského učiliště. Tehdy byla studentkou psychologie a speciální pedagogiky se zájmem o lingvistiku a já absolventka filologie, která se lingvistiku teprve studovat chystala.
Přidaly jsme se navzájem na Facebooku, několik let se neviděly, poté se sešly na srazu jedné facebookové skupiny a nakonec se naše cesty opět zkřížily, když jsme v Inspirante sháněli nové redaktory a já jsem si vzpomněla, že Klára píše čtivé statusy a básně. Ale nepředbíhejme.
„Studovat psychologii jsem se rozhodla vlastně náhodou, když jsem ve čtvrťáku na gymplu narazila na práci C. G. Junga – ten mi otevřel dveře do tohoto světa, i když teď už jsem se posunula a čtu jiné autory než psychoanalytické,“ vypráví o motivaci k dalšímu studiu tohoto oboru na Filozofické, nebo Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a naráží na obecnou představu laiků – spousta lidí si pod psychologií stále představuje pouze Sigmunda Freuda a jeho výklady snů.
O studentech psychologie se traduje, že si svůj obor vybrali proto, aby se dozvěděli něco o sobě – a Klára do té představy také trochu zapadá. „Jako náctiletá jsem hledala odpovědi na určité otázky, a i když mám už spoustu věcí vyřešených, je to přetrvávající proces, potýkám se s tím i dnes.“ Nechtěla však analyzovat jen sebe, ale i druhé. Jak sama říká, bavilo ji „šťourat se v hlavách“ druhých a dodnes jí to zůstalo. A je přesvědčená, že dovednosti, které studium psychologie přináší, jsou užitečné pro každého.
Už během studií směřovala Klára k tématu postižení a velmi si oblíbila předmět Klinická psychologie, který se zabýval duševními onemocněními, i když byl náročný. Vyučující přistupovali k neurodivergentním lidem v podstatě podle příruček – říkali studentům, aby nekladli na první místo identitu, nýbrž člověka, a autismus považovali za nemoc, nicméně Klára na ně vzpomíná v dobrém.
Díky psaní do Inspirante může tedy kombinovat obě záliby – psychologii a tvůrčí psaní. Než se však dala na dráhu publicistky, měla za sebou léta poezie a prózy. První knihu napsala v devíti letech a na poezii se vrhla o šest let později. Své řemeslo rozvíjela díky webu totem.cz, kde publikovala a kde se seznámila s jinou autorkou, díky níž jí byla otištěna první báseň. Ačkoliv sepsala víc poezie než prózy, stále se však považuje za prozaičku.
„Próza mi vždycky byla bližší. Mám pocit, že lépe ovládám vyprávění a postupy, které se s tím pojí, než metrum nebo rýmy. Poezii ve své tvorbě vnímám co do obsahu a používání metafor, ale prozaičkou jsem z hlediska formy. Mám pocit, že v mých básních je dost přítomná narace a důraz na epickou stránku textu, i když používám metafory a celkově ladím texty do snového tónu,“ vysvětluje a ukazuje tak, že poezie může mít mnoho podob.
Zajímavé je, že i k psaní přistupuje jako k psychologii, to znamená analyticky. Dokonce nazývá své básně „malými experimenty“. „Prostě jako když pitváš žábu, hezky to všechno prozkoumat a zanalyzovat, ale zároveň v tom mít cit, aby to nebylo suchopárné. Prostě zlatá střední cesta mezi rozumem a citem,“ dodává.
Je pro ni publicistika něčím jiným? „Tu bych ke své tvorbě nepřirovnala,“ vysvětluje a dodává, že v ní se zabývá jinými tématy. Kdo si čte Klářiny sloupky, reportáže a rozhovory, ví, že se věnuje sociálním tématům a roli člověka ve společnosti – v jejích povídkách ani básních byste ovšem nic takového nenašli.
S úsměvem říká, že poezii vlastně ani nerozumí, což je paradox vzhledem k tomu, že minulý rok byla její tvorba citována v představení Narozeni po roce 89, které se odehrálo v Praze. A jaká je poezie autorů narozených po roce 1989 nebo takových mileniálů jako Klára?
„Podle mě se poezie mileniálů dělí na dva tábory – tak trochu rozum a cit. Buď jsou to hodně formální experimenty řízené rozumem (což u nás reprezentuje třeba Psí víno), nebo takové hospodské a trochu patetické texty o vztazích, alkoholu a duševním zdraví,“ říká. Sama by se zařadila spíš do druhé skupiny. „Od minulých generací se podle mě současná poezie liší paradoxně větším důrazem na sebe a zmíněným patosem. Ačkoliv se některé proudy snaží soustředit na rozum a experimentovat, stále v tom cítím takové točení v kruhu a snahu nebýt ten ufňukánek, zároveň do toho patosu trochu sklouzávat…“
Klára v sobě psycholožku prostě nezapře.
