Pocit duševní rovnováhy narušila bolest. Tentokrát fyzická.
Je sobota brzy ráno a budí mě bolest v palci u nohy. Možná jsem si do něj kopla, bleskne mi hlavou. Zkoumám nohu v téměř jógové pozici a zjišťuji zarudnutí kolem nehtu. A sakryš… Beru do ruky nůžky, ale nic nadbytečného tu není. Nechápu a říkám si, že možná přeháním, možná je to chvilková bolest. Jenže dopoledne to není lepší. Prst je nateklý a já začínám tušit problém. Ještě že nevím, jak moc velký.
Večer se belhám na koncert Jiřího Korna. Předsudky tu neplatí, na jevišti skotačí sedmdesátník a v hledišti já, třicátnice, s bolavou nohou. Kývám s ní do rytmu a bolest vnímám jen zpovzdálí. Bohužel, do rána je pryč euforie, která tlumí bolest.
Google mi nabízí dvě možnosti: jít na chíru, nebo na pedikúru. Vzhledem k tomu, že je neděle, šourám se do Thomayerky. Říkáte si, že je to předem odsouzené k nezdaru? Máte pravdu, ale bolest vás přinutí dělat divné věci. Ani se nestydím za mastné vlasy. Přistupuji k okénku vrchní sestry, která stráží pevnost. Její úkol zní jasně: nevpustit k doktorům pacienty, jako jsem já. Nejste akutní případ, budete čekat šest hodin, oznamuje. Sedám si, naděje umírá poslední, že jo. Po hodině ve skanzenu, bez automatu nebo barelu s vodou, mířím k východu. Náladu mi malinko zlepší mufloni stojící hned před budovou. Další strážci pevnosti, ti duchovní. Nevadí, zítra je nový den a na chirurgické ambulanci mi určitě pomohou.
Úroveň bolesti se ráno posunula zase o level výš. Nové případy nebereme, dočítám se na dvou chirurgických ambulancích. Nakonec dopajdám k ordinaci, kde přijmou mou kartičku pojišťovny. Sestra na uvítanou komentuje, že to mám z toho, jak se o ty nehty starám. Hlesnu, že se mi to stalo prvně, a přijdu si jako lajdácký školák. Uvnitř mě to vře, ale nedovolím si protestovat. Doktorka se dívá na nehet a znovu se dozvídám, že jsem si to způsobila sama, špatným ustřižením. Následně bez varování chytne palec a začne roztahovat část mezi nehtem a kůží. Zařvu bolestí. No jo, děvenko, jinak to nejde, dozvídám se. Sem injekce pro umrtvení asi nedorazily. Musíte jít na podologii, tam vám to narovnají, ale tohle není na dva dny, bude to trvat aspoň měsíc, na to se připravte. Z posledních sil se ještě ptám, jestli neexistuje jiná možnost. Ne. Hlavně si do toho od nikoho nenechte řezat, jinak se vám to vrátí a je to velmi bolestivé. Víc než její ošetření? Tak vám pěkně děkuju, loučím se sarkasticky. Až venku si dovolím sesypat se.
Kamarád Google nachází podologii v mé blízkosti a s termínem na druhý den. Snad tam ještě dojdu… Po zkušenostech předchozích dní se připravuji na… cokoliv. Vstupuji do čekárny v suterénu bytového domu, na stěnách visí kresby s textem „Doktore, díky vám budu moct jít zítra tancovat“. Kéž by! Zdravotnice mi podá ruku a s úsměvem mě vede do ordinace. Jé, ona je na mě milá! Sedám si na křeslo a popíšu celou story. Potvrzuje mi teorii o špatně střiženém nehtu. Seznamuje mě s tím, jak bude postupovat, a vše vysvětluje. No podívejme se, ono to jde i jinak! Zákrok bolí jako čert, ale asi za patnáct minut je hotovo. Odcházím konečně s pocitem, že se o mě někdo postaral. Loučím se se slovy: Zachránila jste mě.
Další den už cítím znatelnou úlevu a kroutím hlavou nad tím, co jeden nehtík způsobil. A myslím na to, že když je nám ouvej, potřebujeme uklidnění a atmosféru přijetí ještě víc než jindy. Zvlášť od autority, jakou představuje doktor. Tak nám držím palce, ať k té empatické komunikaci v ordinaci jako společnost dojdeme.
Foto: Pixabay
