Zase jeden takovej den, kdy bych chtěla být sama se sebou.
Kráčet městem a nemuset koukat pod nohy, kolem sebe, nehlídat, jak blízko a rychle kdo kolem jde a jestli mě aspoň trochu vnímá. Neuhejbat psům, dětem, koloběžkám a kolům, nedělat nic navíc. Nepředvídat všechno, co se kde šustne, jen abych mohla zůstat stát nebo abych došla o kus dál.
Chtěla bych jenom jít. Po chodníku, ulici, silnici, cestě.
Jenže mi to nejde. A chybí mi to. Strašně mi to chybí. Teda brečet kvůli tomu nebudu, ale ta energie, kterou vynakládám na úplně běžné situace, mi pak někde schází. Je mi horko, soustředím se na věci, co nejsou vidět, a dělám všechno pro to, abych neupadla.
Když někdo říká, že si chozením a běháním tříbí myšlenky, věřím mu, ale moc to neznám. Já za chůze tříbím povrchy podle výšky, tvrdosti a kluznosti, odměřuju kroky a obvykle nestíhám vnímat, kde vlastně jsem a kam jdu. Zato si až moc beru, když jde někdo proti mně, když kolem mě projede koloběžka, proběhne pes nebo prcek. Pořád jako bych se něčeho bála. Ne ze strachu, ale kvůli nestabilitě. Když stojím, jsem prostě v pohotovosti, a když se hejbu, tak o to víc.
Nevěřím si. A upřímně, tím, jak do toho věčně kecám vlastnímu tělu, mám tendenci do toho mluvit i ostatním, pardon. Samozřejmě vidím, že vy můžete jít bez držení, na okraji perónu, přes lávku nebo po schodech, ale co kdyby náhodou. Dělám si rezervy, uhejbám, kde nemusím, zastavuju se, kde to není potřeba, a působím krapet nervózně. Čím víc chci být v klidu, tím míň se mi to obvykle daří.
Vím, že klíčem je přestat se tolik snažit a nehlídat kdeco, ale já se úplně uvolním až vleže a to se s chůzí jaksi vylučuje, na veřejnosti obzvlášť. Připadám si jako pověrčivá, vůbec totiž není jistý, že když vynechám tenhle krok a nechytnu se tady toho, tak že neupadnu. Co na tom, že překážka má na vejšku půl cenťáku a nikdo jinej ji neregistruje nebo že to auto je ode mě tři metry, já si chci zajistit bezpečí a prostor. Takže se zastavím a přepočítávám, nebo spíš napnu síly, abych pokračovala v krasojízdě hlasy nehlasy.
Ať to za mě vyhodnocuje někdo jinej. Fakt, klidně si to vezměte, mě to taky prudí. Mít chůzi rozloženou na prvočísla a pokaždé ji skládat od začátku bere síly, noří vás to do sebe samých a odděluje od ostatních. Ne vždycky a doslova, ale ono to i většinou stačí.
Takže míň bariér by znamenalo míň života ve střehu a ve vlastní hlavě. To chci! Lehnout si můžu potom.
Jako tehdy s tebou. Šli jsme ruku v ruce k tobě domů, kde byla spousta betonových schodů bez zábradlí. Chtěla jsem se zastavit a nějak se tam sama vyškrábat, ale tys mě nepustil. Naopak. Chytil jsi mě víc a jen jsi tiše pronesl: „Promiň, to jsem tě ještě neznal.“
Věnováno všem, co se kdy báli udělat další krok.
Foto: Pixabay
