Schizofrenie a jiná závažná duševní onemocnění se neobejdou bez léků. Četli jste to určitě už několikrát v popularizačních článcích a podobně, ale opakování matka moudrosti: je známo, že medikace dobře zabírá na tzv. pozitivní příznaky schizofrenie, tj. bludy a halucinace, upraví vám spánek a celkově zklidní. Jste tak schopni vyhnout se hospitalizaci a jste v kontaktu s realitou. Když máte zázemí, práci a tak trochu štěstí, můžete fungovat docela jako běžný občan. O čem se však příliš nemluví, jsou vedlejší účinky těchto léků, ochota a vůle pacientů je brát, případně tzv. negativní příznaky, které nejsou tak viditelné a na něž léky většinou nezabírají – může jimi být ztráta motivace a vůle, anhedonie, tj. neschopnost prožívat emoce, celková oploštělost a apatie. Tak trochu vnitřně umíráte. Ale to hovořím o závažné a chronické verzi tohoto onemocnění. Přece jen se v psychiatrických prospektech dočtete, že schizofrenie je degenerativní porucha, kdy dochází k rozpadu osobnosti. Ano, je to děsivé. Ale jak už jsem psala v předchozích sloupcích, je to strašně individuální a vždycky záleží na vůli konkrétního pacienta se sebou něco dělat.
Já léky beru už několikátým rokem a prodělala jsem dvě ataky, které mě dostaly do psychiatrické léčebny. Pokaždé jsem se ohrožovala na životě (resp. jsem se chovala dezorganizovaně natolik, že to ohrožovalo moje zdraví) a byla absolutně mimo realitu. Ovšem díky bohu za takový divoký průběh. Říká se, že tato varianta má dobrou prognózu, a já myslím, že je to pravda, resp. mohlo by být hůř. Vždycky je nejhorší to, co je nenápadné a skryté, a já při první atace projevila dostatek duchapřítomnosti a sama si zavolala záchranku. Podruhé mi ji tedy zavolalo okolí a já se snažila tak na deset vteřin uniknout policii, ale následně jsem byla poslušně přikurtovaná. Pak jsem pobývala v nemocnici, kde byly mříže, a mě to uklidňovalo, protože jsem si říkala, že z nich nejde vyskočit, a já se tedy nemůžu ohrozit. Ano, to je realita akutní fáze schizofrenie. Jste na uzavřeném oddělení s narkomany a sebevrahy a seberou vám občanku. Pro vaši mámu je to mnohem horší než pro vás, protože vy ji sotva poznáte.
Každopádně i přesto platí, že reálný život je mnohem náročnější než vaše nemoc. Moje terapeutka často říká, že unikám před zodpovědností do psychózy a tajně toužím, aby se o mě někdo staral, což je samozřejmě dost nebezpečné. Tak trochu se ztotožňuji s jednou anorektičkou-fotografkou (která už bohužel nežije), o které jsem viděla dokument. Řekla v něm, že odmítala jíst, protože nechtěla zestárnout a chtěla být navždy dítětem. Jsem proti romantizaci takových výroků, ale nešlo ho v tomto článku nezmínit. Je to myslím tak trochu i případ schizofreniků s tím jejich netělesným prožíváním a rozjívenou myslí – jsou navždy dětmi. Inu, tak se o ně „starejme“ aspoň tím, že je budeme respektovat a nezavírat před nimi oči. Zároveň nelitovat a neinfantilizovat. Buďme bdělí, tolerantní a vzdělávejme se. Prokazujeme tím službu i sami sobě, alespoň já věřím, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Foto: Pixabay
