Expertka, školitelka a propagátorka dobrého jména jaderné energie, taky tanečnice, modelka, pyšná maminka i babička. Taková je devětašedesátiletá Máří Dufková, která na tréninky neváhá letět do Francie, šije si taneční šaty, potřebuje k životu podpatky a nesmírně si cení zvídavosti a každodenních maličkostí. A pokud jsou okořeněné špetkou humoru nebo z nich kouká nový zážitek a inteligentní společnost, tím líp.
„Rostliny sice nemají obličej a nemluví, ale i tak komunikují. Mají svůj vlastní rozvětvený svět, jsou navzájem propojené a my z toho vidíme tak málo,“ vypráví Máří o knížce, která ji v poslední době oslovila a oživila radost ze studií dendrologie, které si dopřála na univerzitě třetího věku. „Chtěla jsem na přírodovědu hned po gymnáziu, ale to mi neprošlo, protože jsme nebyli ve straně. Komunistům se lásku zničit nepovedlo, jen jsem si počkala trochu déle,“ směje se Máří, když dojde na to, že papírově je v důchodu už deset let.
V mládí jí neprošel ani úkrok na zemědělku, protože měla moc dobré známky. „To nevymyslíte, ale tehdejší doba taková byla,“ popisuje, jak došla až k jaderné fyzice. „Ženy mají ve společnosti přece jen jinou roli a moje dcery jsou rozhodně nad všechnu fyziku světa,“ odpovídá na jeden z nejčastějších dotazů, jak se cítila v převážně mužském světě. „Ale to neznamená, že by snad dámy na jadernou fyziku a podobné obory intelektuálně neměly, nebo by je nemohly těšit a naplňovat.“
Hned první zaměstnání v Ústavu jaderných informací a doplňování dat do mezinárodní databáze INIS přineslo Máří kromě nejnovějších poznatků i kontakt s vědci z celého světa a možnost cestovat. Několik let také pracuje pro Mezinárodní agenturu pro atomovou energii jako externistka a jezdí přednášet do zemí, které s jadernou energetikou začínají. „Moc mě baví nahlížet, jak to kde funguje, co tam dělají jinak. V přístupu k jaderné energii a komunikaci o ní patříme ale ke špičce my, ve světě se od nás mají co učit, nehledě na to, co je zrovna v kurzu. Já už zažila tolik módních vln! Třeba strach z kyselých dešťů, ozonové díry, skleníkových plynů a teď klimatických změn.“
Vzpomíná například na zajímavou zkušenost s kolegy z Jordánska, kteří stojí o české know-how, nehodlají totiž spoléhat jen na obnovitelné zdroje, protože se prý nesmírně prodraží. „Rozumíte, i když tam mají tolik slunečního svitu! Pak ať mi v našich podmínkách někdo tvrdí, že jde jádro úplně oželet. Naštěstí se povědomí opravdu hodně zlepšuje.“
Víc než jenom práce
Do ČEZ nastoupila Máří v roce 1993 a až na jeden trochu politicko-rebelský rok mu coby expertka na jadernou energetiku zůstává věrná doteď, kdy už si vyzobává jen to, co jí dělá radost, například besedy ve školách nebo různá zájmová setkání. Její kariéra se vždycky nějak týkala vzdělávání, i když rolí měla ve firmě více a dodnes je velmi vítanou kolegyní. Stála také u vzniku vzdělávacího portálu Svět energie, Klubu Světa energie a u všech proměn nyní vlastního elektronického magazínu Třípol.
„Název je takový malý paradox nebo provokace, když všechno má jenom dva póly,“ rozesměje se Máří. „Obsah se průběžně rozšiřoval o populární vědecká témata a obory jako astronomie nebo medicína, jednu dobu šlo o tištěné periodikum dodávané do škol, pak se překlopil na internet, ale s mým odchodem do důchodu se oficiálně rušil. Tak jsem si ho hned vzala pod sebe a ve spolupráci s agenturou a dobrovolnou redakční radou ho tvořím dál, za což jsem moc vděčná.“
Zajímavých setkání a debat zažila i v tuzemsku opravdu hodně, nezaskočí jí ani případná averze posluchačů nebo špatná informovanost. „Nabízí se říct, že za všechno zlé může ta a ta firma, ale když se s lidmi bavíte déle a nezůstanete jen u té myšlenkové zkratky, jejich postoj se velmi často promění a začnou vidět i jiné souvislosti, začnou se zajímat,“ vysvětluje Máří. Totéž učila i své kolegy. „Nejdůležitější je, aby lidé tam, kde pracují, pracovali rádi. Když víte, že máte být na co hrdí, tak je to hned znát a snadno tak zaujmete ostatní.“
Energie na parketu
Máří sama říká, že tanec je její druhý život. „Můj muž byl tehdy v tanečních náhončím, to byla taková neoblíbená funkce. A vidíte, nakonec jsem s ním protančila nejen řadu tanečních soutěží, ale i život,“ dodává až příliš skromně. Čtvrt století spolu také vedli domovský taneční klub KAT Zbraslav. „Přála bych si, aby u toho mohli být můj dědeček s babičkou, kteří mi vštěpovali zásady Sokola. Kdyby viděli, jak dnes klub pod rukama naší žačky kvete a jak se jí povedlo pozvednout i ten sokolský duch, jistě by byli hrdí, já tedy jsem! Víte, je taková škoda, že dnešním dětem chybějí myšlenky vlastenectví a hrdost na to, kým jsme a co jsme dokázali…“ podotýká s dojetím a zaujetím.
Abychom ale neutekly od tance moc rychle. V seniorském věku už manžel s Máří tančit nemohl, ale svolil, ať si najde partnera. „Vůbec jsem nečekala, že mi na inzerát někdo odpoví, ale ano, ozvalo se hned několik zájemců,“ popisuje svou cestu k pětasedmdesátiletému Francouzi Denisovi. „Střídáme se v tom, kdo za kým létá, takže někdy trénuji já v Lyonu, jindy Denis v Praze, podle toho, kdy máme jaké závody.“ Zdaleka se nespokojí s málem, jsou ve své kategorii mistry.
„Moc nerozumím tomu, když se někdo v mém věku nehýbe, vždyť pak zatuhne. Pohyb je zkrátka nutnost, i kdyby jen na zahrádce nebo na procházce, k tomu sem tam masáž… Přiznávám, že mě moc baví o sebe pečovat, ráda se cítím hezky i jako žena,“ doplňuje Máří, která v rodině kromě náležitého vzdělání nezapře ani umělecké sklony a cit pro krásu. Jedna dcera píše sci-fi, druhá fotí, Máří si roky šije nejen taneční kostýmy. „Jednou jsem si spočítala, že náklady na jedny takhle ušité soutěžní šaty jsou zhruba třetinové, než kdybych je kupovala, tak už jsem u toho zůstala.“
Radost na molu
Mářin esprit je tak nakažlivý, že si ho všimli i na serveru i60, pro který občas s přítelkyněmi fotí jako modelka. „Jsem zvyklá se líčit sama, tak se mnou vizážisti nemají moc práce, na akcích je mi moc dobře. V podpatcích, v hezkém oblečení, navíc se s holkami nasmějeme. Vím, že toho mám hodně a asi to není úplně obvyklé, ale právě takhle mě to moc baví, na odpočívání mě neužije… A to jdu ještě večer hlídat vnučky, a když si představím, jak budou vesele výskat, mám hned ještě lepší náladu!“
Foto: osobní archiv Máří Dufkové
