Říká se, že fantazii se meze nekladou. Někdo mi taky kdysi říkal, že v důsledku své chronické diagnózy mám velkou představivost. A tak co kdybych dal konečně svým fantaziím volný průchod? Dobrá, zkusím to. Dávám sám sobě ale jednu podmínku. Omezím své fantazie na čtyři odstavce – sloupky. Proč čtyři? Vlastně nevím, možná jen výplod mé bujaré fantazie. Napadá mě jen metafora – čtyři elementy jako základ života na zemi – vzduch, voda, oheň, země.
Biochemik by však spíše řekl: COHN. Uhlík-země, kyslík-vzduch, vodík-voda a dusík-oheň (dusík se využívá při výrobě výbušnin). No, je to ale jen přirovnání, „ve skutečnosti“ je to zřejmě složitější. Hlavním motivem čtyř odstavců jako omezení je totiž snaha dát svým úvahám formát a jasný limit. Ostatně na internetu prý lidé moc nečtou. Takže abych neunavoval, tak čtyři, jako hrany rámu obrazu. O hranicích jsem chtěl podat zprávu. Není to tak úplně náhoda. Nejen proto, že chci dát své fantazii omezený prostor, ale také proto, že je to trochu i aktuální.
Zkusit si vybrat nějaké „světohybné“ aktuální téma a zasadit ho do širšího rámce – kontextu. Chtěl bych si totiž být více vědom svých mezí. Ale k čemu je to celé dobré? Bez vědomí si svých hranic bych byl nejspíš všechno a zároveň nic. Hranice nám dávají určitý tvar. Naše tělo má jasné kontury – ohraničení. Naše lidské vědomí má své meze určené schopností představivosti. Ale je tu ještě něco podstatného. Kdo si není vědom svých vlastních limitů, těžko dokáže respektovat hranice druhého člověka. Rozhraní mezi já-ty, mezi rodinami, obcemi, kraji, státy…
Hranice si zaslouží respekt. Kdo hranice nerespektuje, je namístě mu hranice vymezit. I pro jeho vlastní dobro. Když víme, kde končíme my a kde začínají ti druzí, je to bezpečnější. Jinak nám hrozí, že si rozbijeme hlavu o nějakou cizí mez. To může přinejmenším dost zabolet, pokud to není rovnou hranice konečná. A tím bych to pro dnešek raději ohraničil, neb za konečnou hranici ani představivost dál nemůže.
Foto: Pixabay
